Řeklo by se, že žijeme v poměrně tolerantní společnosti. A přece se setkávám s podivnými "mýty" spojenými s "maceškami". Překvapují mne a překvapují i mé okolí. Překvapují i vás?
Dřív nebo později si začneme vybírat své okolí. Máme své rodiny, přátele a kamarády. Trávíme čas s lidmi s nimiž se nám dobře povídá a naše životní hodnoty se nějak rozumně protínají. A tak, celkem logicky, tvoříme myšlenkově sourodé skupinky. Nevím, jak vás, milí čtenáři tohoto zamyšlení, ale mne občas náraz na jinou (názorově odlišnou) skupinku překvapí. Rozhodně je to vždycky téma k zamyšlení o fungování světa okolo nás.
O jedné takovou zkušenost si dovolím se podělit ve svém dnešním povídání.
Pamatuji si dobu, kdy žil táta mých dcer v blízkém městě se svou přítelkyní. Byla to fajn ženská, neřešila, jak často se vídá s dětmi a že za nimi jezdí, holky jí doma "nezavazely". Časem jsme si vytvořily "vzkazovací systém", aby věděla, že některá z holek je třeba nachlazená, nebo abych věděla já, že nevychytaly pobyt na sluníčku a děti si vezou spálená ramena. Řeknu vám, byla to docela úleva, zjistit, že domluvy normálně fungují a holkám je dobře. Jasně, že mi bylo ledasco líto, ale nikdy mne nenapadlo vinit z toho ji - novou partnerku mého bývalého manžela. Vždyť ta s naším rozchodem nebyla nijak spojená. Nikdy mne ani nenapadlo, že by měla chtít dělat mým holkám mámu. Proč taky. Měla dvě svoje děti a kolem nich spoustu starostí. A když se k nim nahrnuly ještě dvě moje extrovertní cácorky, musela jí jít hlava kolem. (Později jsme se seznámily a měla jsem pravdu - šla.) Já se volnými víkendy naučila netýrat. Byl to můj čas. Čas na pleťovou masku, čas na knížku, čas zajít si zaplavat, případně čas na studijní maraton. Čas na cokoliv, co jsem chtěla a mohla si to dovolit.
Když jsem se sama dostala do role "macešky", vnímám ji podobně. Já mám děti, manžel má děti, je to prostě potřeba tak brát a situaci se přizpůsobovat s rozumem a ohledem na všechny. Prostě jsme partneři "s přidanou hodnotou", která je od nás neoddělitelná - s vlastními dětmi, které oba (každý ty svoje) milujeme.
A tak mne nesmírně zaskočil názor, který se objevuje v diskusích pod mými články. Zvláštní osočení, že v roli macechy bych ráda děti jejich mamince "sebrala" a vytvořila si u nás doma rodinu podle svého - čtěte nahradila jim mámu. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že tahle myšlenka nemusí být poněkud drsnější vtip, ale že ji ony diskutérky mohla myslet zcela vážně. Že to, co se mně jeví jako naprostý myšlenkový a životní "úlet" cítí jako realitu. Přišlo mi to zvláštně tragikomické a snad proto ostýnkem uvázlo v myšlenkách jako příklad pěkně pokřiveného myšlení, či spíše úvahy "z jiných světů". Že by to souviselo s příslovečným "muži žárlí na své předchůdce, ženy na ty, které příjdou po nich?"
Tedy, jak to vidím svou "maceší" zkušeností? Nemám (a stejně to vnímají lidé z "mojí" množiny) potřebu dělat svým nevlastňatům mámu. Jednak je to celkově nesmysl a jednak děti mámu a tátu prostě mají. A máma je jen jedna. A táta je jen jeden. A s tím nejde hnout a není důvod děti v tomto směru mást a sobě přidávat starosti. Nejsem od toho, abych nevlastňata vychovávala, což ovšem neznamená, že neovlivňuji "provoz", když jsou u nás. Ale to chce pohodové vysvětlování a nadhled. Ono totiž nebýt ten hlavní, kdo zodpovídá za výchovu, je docela fajn. Ze školních neúspěchů svých dětí jsem šílela. Maléry tohoto typu u nevlastňat řeším jen potud, pokud jsem o to (třeba o doučení) požádána. A tak je to ve řadě dalších situací.
Chce to jen znát svoji roli a své místo v "míchané" rodině. Macecha prostě není máma a otčím není táta. Myslím, že stačí zapamatovat si tenhle vzoreček, vzít situaci s rozumem a řadě nově "sešitých" rodin by se mohlo žít lépe.
