Po čtrnácti dnech, po celých neuvěřitelných dvou (!) týdnech bez víkendové služby, se opět vracím na záchranku. Všechny s úsměvem a energií zdravím hlasitým „Guten Morgen in die Runde!“
Odpovídají mi jen otrávené obličeje. Ptám se empatickým: „Wosndenn Los?“
„Ach jo… Dnes v noci v půl čtvrté OMAMUSSWEG Syndrom,“ odpovídají mi.
„Cože?,“ nechápu.
Chvíli mi to vysvětlují a pak mi blikne. Ale to přeci máme v Čechách taky, to není německý vynález. To je celoevropský vynález.
***
PROLOG: https://youtube.com/watch?v=Jdf5EXo6I68&feature=share
***
To máte tak. Přijdou Vánoce, a to je ten fenomén nejsilnější. Ale i teď, kolem Velikonoc, to hezky funguje. A vlastně když jsou jiné státní svátky, funguje to taky.
To si chcete užít rodinnou pohodu, klid, nebo někam dokonce vyjet, a celou tu zábavu vám kazí ten dementní staroušek, nebo babička. Kam jen s nimi? Ach ano, jak nerudovské, žeano.
A tak si najednou všimneme, že babička hůře chodí, dědeček se lehce chvěje, hůře mluví, nebo mu lehce vržou kolena. A náhle nás zaleje mohutná vlna starostlivosti a odpovědnosti. Víme to určitě. Okamžitě musíme našemu milovanému členovi rodiny pomoci. OKAMŽITĚ.
Ehm… pomoci… Abychom si rozuměli, musíme mu především nechat pomoci, protože žijeme v moderní společnosti, kde máme na tyhle věci trénované profesionály. Naše pomoc spočívá především ve dvou věcech:
Zaprvé dojdeme k telefonu, vytočíme kouzelné číslo (155) a dramaticky popíšeme, jak to jde se starouškem z kopce (už posledních 15 let). A proto teď okamžitě v půl čtvrté v noci musí co nejrychleji přijet záchranka.
Zadruhé až záchranka dorazí, musíme spustit drama jak z Národního, jak máme strašnou starost a obavu a jak to může být závažné a trvat na tom, ať jsou dědoušek, nebo babička, okamžitě převezeni do nemocnice, kde budou řádně vyšetřeni a vyléčeni, a to tak řádně, aby to vydalo minimálně do konce Vánoc, nebo do konce Velikonoc. Mimochodem, potřebujeme odjet na dovolenou a stejně by se o ni neměl kdo postarat. Ale teď se jí chvějí ruce o trochu více. Tak si ji nechte, teda vlastně ji důkladně vyšetřete, protože o ni máme teda tu strašnou starost.
A záchranáři, jejichž životní paradigma je zachraňovat, jsou adekvátně k té situaci „verpisst“.
A pokud nesplníte zadání rodiny, nepohodlného člena vyšetříte a necháte v domácnosti k další ambulantní diagnostice, konečně si vyslechnete řádnou dávku oblíbených argumentů: „A co ta Hippokratova přísaha, na tu jste zapomněli? A proč nechcete pomoci lidem? A platíme si zdravotní pojištění!!! A co kdyby to bylo tohle a ono, to si přece nemůžete vzít na svědomí!!!“
No tak babku naložíte a někam ji zavezete a u toho naštvete tu noc ještě celou řadu jiných lidí.
Hned jak se rodina vrátí z dovči, bude se horlivě zajímat o výsledky a jak se bábince daří, a běda, jak dospějí k názoru, že zdravotnictví neudělalo pro jejich milovaného člena rodiny absolutní maximum!
Než ale začnete spílat, milí čtenáři, jak jsou někteří lidi hnusní, pojďme se nad tím vším trochu zamyslet komplexně a tak nějak politicky, soudruzi. Stát nám určuje, kde máme bydlet, kde máme rodit, co máme jíst, kde a kdy máme co kupovat, naše děti patří státu, říká nám, kdy a kde a co se budou učit. Naše těla patří státu, říká nám, čím se budeme léčit a čím se budeme očkovat. Tak proč by naši staří neměli patřit státu? Stát nám vezme většinu toho, co si vyděláme, a abychom neměli pocit, že nás okradl, něžně nám u toho šeptá do ouška, že to dělá pro naše dobro a že se o nás za ty peníze přece královsky postará. Tak co se vám nezdá?
Tak na! Vezměte si naše dementní důchodce a zadavte se jimi.
