Opravdu převrat ve výuce dějepisu?

Ministerstvo školství po dvaceti letech prozřelo, že se děti v hodinách dějepisu neučí dosatatečně názorně a zábavně o naší nejnovější historii, o zrůdnosti fašismu a komunismu. Má pravdu, ale tak jednoduché to se změnou přístupu k nejnovější historii nebude.

Koho vlastně učit dějepis? Tento předmět patří všeobecně k těm nějméně oblíbeným. Ne snad proto, že by byl nějak obtížný jako třeba matematika nebo fyzika, ale možná proto, že studium historie patří k těm nejvíce komplexním oborům vůbec. K pochopení historie je zapotřebí zvládnutí mnoha dalších vědních disciplín, od zeměpisu počínaje a filozofií konče. Dějepis je však zařazen jako předmět již od 6.třídy základní školy. V 11 či 12 letech nejsou školáci v žádném případě připraveni smysluplně chápat dějiny ve všech souvislostech tak, aby to mělo pro ně jakýkoliv přínos, mechanicky se učí události, jak šly chronologicky za sebou, skáče se ze světadílu na světadíl, k zapamatování jsou tak akorát pyramidy s mumiemi. Tak se školáci prokousávají daty, válkami a královstvími až do deváté třídy, kdy se konečně začnou blížit k událostem, které se již pomalu dotýkaly jejich babiček či dokonce rodičů. V této době je však všechna pozornost upjata k přijímacím řízením na střední školy, puberta ostře útočí, a  dějepis nemá opravdu šanci. Na středních odborných školách či učilištích potom není po dějepise poptávka už vůbec žádná. Prostě je to obor, který vyžaduje studium, což se na těchto školách samozřejmě neděje a ani neočekává. Na gymnáziích se dějepis vyučuje opět od pyramid, jde se možná do větší hloubky, ale to je asi tak všechno. Opět data, války a království. Na dějiny dvacátého století se dostane někdy před maturitou, kdy jsou starosti zase úplně jiné. Je to škoda, protože pro většinu studentů je to poslední příležitost setkat se s výukou historie. Co takhle vypustit pár "nudných" století, či tolik neblbnout hlavy husitstvím (bohužel stále opěvovanou modlou komunistické ideologie, které stejně dokázalo na desetiletí naše země akorát totálně rozvrátit-husiství i ten komunisms), nebo na středních školách akceptovat výuku dějepisu ze základní školy a věnovat se opravdu pouze moderním dějinám?

Jak tedy učit novodobou historii? A o čem vlastně učit? Udělat si především více času. Určitě ne na úkor jiných předmětů, ale třeba vypuštěním opravdu méně důležitých a pro středoevropana vzdálených témat. Vedle popisu událostí se možná více soustředit i na psychologický profil těch, co opravdu měnili dějiny, v tom kladném i negativním smyslu. Prozkoumat způsob myšlení psychopatů typu Stalina nebo Hitlera, co bylo jejich hnacím motorem pro to, co lidem způsobili.  Možná by se dalo jejich uvažování srovnat se současnými vůdci a tím si dát i lepší pozor při jejich případné volbě. Srozumitelně rozebrat, proč a jakým způsobem se dostaly totalitní ideologie 20.století k moci. Při výuce těch nejnovějších dějin se zaměřit co nejvíce na náš region, který je všem nejsrozumitelnější. A hlavně se už konečně nebát otevřeně mluvit o událostech, které byly z politických důvodů celá desetiletí tabu. Třeba pozadí naší kapitulace po Mnichovské dohodě a v této souvislosti nemluvit pouze o německém zabrání našeho pohraničí, polská okupace Těšínska o vánocích 38 byla neméně brutální. Přestat přeceňovat význam Pražského jara, komunisti by kormidlo tak lehce nepustili a nakonec by to opět utáhli i bez ruských tanků.

A kdo bude tedy učit novodobou historii? Dějepis byl odjakživa nejvíce znásilňovaným předmětem, a totalitní režimy typu komunismu či nacismu toto dovedly k absolutní dokonalosti. Neznásilňovaly ovšem režimy, ale za vším stáli vždy konkrétní lidé. A proto, tak, jak může být výklad třeba matematiky teoreticky stejný všude na světě v kterémkoli režimu, výklad dějin se bude vždy lišit nejen dle politického zřízení, ale bohužel i dle smýšlení konkrétního vyučujícího. Bude snad dříve zanícený komunista měnit svůj postoj k VŘSR nebo ke znárodňování a rozkulačování v padesátých letech? A co bude vykládat ten současný o roku 1989?

Myslím, že výuka dějepisu to neměla a ani nebude mít nikdy lehké.