V zimě kupovat polobotky, v srpnu zimní bundu, je to normální?

Když jsem si nedávno kupoval v již končícím výprodeji poslední pár zimních bot a ve sportovní megaprodejně se v rohu tísnily 3, slovy tři páry krátkých, tedy zcela neprodejných běžek, uvědomil jsem si, že je asi něco v nepořádku s časem.

Možná jsem tehdy ve fyzice chyběl, když se probíralo zpoždění času za prostorem. Nebo to tehdy ještě u nás v hloubi osmdesátých let nebylo pozorováno. Každopádně se mi zdá, že nyní se každý rok tato fyzikální anomálie projevuje dřív a dřív.

Jak jinak si to mám vysvětlit, když si přijdu vybrat v únoru do renomovaného velikého řetězce obchodů s obuví zimní boty, protože do těch loňských začalo docela hodně téct, a dozvím se, že slevy zimního zboží již proběhly, a proto, to torzo co zbylo a je vystaveno je vše, co z letošní kolekce zbývá. Tentokrát jsem si nepřipadal jako úplný deviant a typ botů, co se mi líbí, naštěstí zbyly jako jediné zrovna v mém čísle. A žádné jiné (dvojitá radost). Zato polobotky a jiné jarní, no, spíše letní modely bot, byly navezeny všude kolem. Možná zrovna to týdenní sněžení a 20cm sněhu venku způsobilo, že obchod zel jinak prázdnotou.

Pokaždé, když se v zimě konečně dostanu na běžky a dám ztuhlému počítačovému krku a zádům trochu na frak, mi euforie ze zimních zasněžených hor zůstává i do pracovního týdne. A já se vydávám do spotrovních megaobchodů poohlédnout se po nějakých nových běžkách s lepším značkovým nápisem, abych byl příště v bílé stopě na úrovni. (Naštěstí, zrovna tady se na módu moc nehledí). Zjistil jsem, že každý rok dopadám stejně. Tyto stavy mě většinou přepadají v únoru, tedy s ohledem na vývoj našich sněhových podmínek zrovna tak uprostřed zimy. Bohužel jsem zjistil, že toto období ale vůbec nepřeje nákupu, v mém případě, zrovna těch zpropadených běžek. Hangárem se sportovním vybavením procházím docela dlouho, než úplně vzadu v koutě narazím na držáky s běžkami. Podle velikosti krámu bych si představil, že regál s běžkami bude nejméně 3m dlouhý a bude tam alespoň dvacet druhů běžek pěti výrobců a různých velikostí. Držák jsem našel v koutě, chudák byl tak vzadu, že se kolem něho už ani nevytítralo. 3 páry, slovy tři páry běžek nesmyslných velikostí tam stály možná několik let. Náhle se zjevivší prodavačka, která si myslela, že jsem asi zabloudil, mi ochotně a s úsměvem sdělila, že ve výprodeji již nic není a navíc byly jarní prázdniny a lidi všechno vykoupili (darebáci). Takže příště zase namažu své přes dvacet let staré Artis Cristal s tím, že jsou vlastně úplně dobré.

Vím, že letní dovolená v druhé půlce srpna již není to, co by byla v červenci. Všichni jsme natěšení na prázdniny, vodu, louku, les, nějaké to moře, nebo hory. Nějak se to seběhlo a i my jsem letěli k moři právě v půli srpna. I vydal jsem se koupit plavky. Podvědomě jsem viděl ty hromady v našem blízkém nákupním centru, kde již pomalu vyvěšovali žluté cedule SALE. A hromady uprostřed oddělení s oblečením nikde. Kde prý se poděly? Minulý týden skončila předvýprodejová akce a lidi všechno vykoupili. No a je po letní sezóně a další již nebudeme naskladňovat. Venku zuřily třicítky, tráva žlutá a suchá jak troud. Vybavila se mi základní předlistopadová otázka, kterou bylo nutno zahájit jakékoliv nakupování, máte, prosím vás ...?

Plavky jsem tehdy vyřešil na tržnici u nádraží, kde se zatím ještě dá mluvit o konstantním časoprostoru. Přikoupil jsem i cukle do vody. Ale běžky tam, sakra, ještě pořád nemají! Škoda, že se ve Vietnamu nelyžuje.