Má to ČR1 zapotřebí?

Dva letmé a laické postřehy ke kvalitě naší první stanice veřejnoprávního rozhlasu. Proč mám někdy pocit, že stále poslouchám Hvězdu?

Když si pustím v autě rádio, poslouchám ČR1. Doma v kuchyni hraje také ČR1. A není to proto, že jiné stanice na našich přístrojích nenaladím, ale proto, že Radiožurnál poslouchat chci (nebo prostě musím). Ano, i přes záplavu soukromých stanic ještě i po dvaceti letech jejich existence ho stále ještě poslouchám. Dělám to proto, že jako jediný je schopen přinést smysluplný mluvený text na nějaké téma a  v celou i zprávy vč.předpovědi počasí. V porovnání s ostatními stanicemi to opravdu není málo. Ale mohlo by být víc.

1. Hudba. V dávnověku, kdy byl Větrník, vysílaný na Vltavě v neděli odpoledne, jediným poslouchatelným hudebním pořadem (myslím, že tehdy jediným i celkově), má pubertální generace doufala, že možná někdy bude normální a inteligentní muzika vysílána v rádiu i častěji. Od té doby se změnilo snad úplně všechno, rádio  však zůstalo, dokonce i původní stanice, ale muzika se vysílat nezačala. Možná už to nikdo od něho ani nepožaduje, zdrojů je dnes přece nepřeberné množství. Škoda.

Jakýsi posun samozřejmě nastal. Ano, z Radiožurnálu zmizela dechovka, ta nenáviděná chvíle, která střídala Hložka s Rottrovou nebo Zagorovou. Dvacetileté zpoždění ovšem zůstalo. V osmdesátých letech se hrála dechovka místo Smokie nebo Abby, dnes se hrají italské cajdáky a opravdu příšerná maďarská Omega. Ale možná si to posluchači přejí a o tyto písničky si stále dokola píší.

Přesto si neodpustím poznámku k brutálnímu nešvaru, který je ale zcela v režii redaktorů. Pokud se mluví v rádiu o hudbě, předpokládal bych, že i následující hudební "vložka" bude nějak v kontextu s předchozím. A toto se prostě neděje! Např.v neděli dopoledne se vysílající redaktor zmínil o Joan Baezové a jejím sedmdesátiletém životním jubileu. Překvapili mě, že tomu dali takový prostor. Mezi uvedením základních dat rozhlasovým redaktorem a docela zajímavým rozhovorem s Jiřím Černým, ovšem zazněla písnička z filmu Once (navíc stále ten stejný cajdák Falling Slowly). Když Černý domluvil a já si myslel, že konečně pustí něco i od Baezové, začal vřískat jakýsi letitý Ital. K zblití.

2. Pan Pokorný. Docela jsem si před rokem oddechl, když byl povýšen do Paříže jako zahraniční zpravodaj. Minimálně jednou za týden se mi při poslechu jeho hlasu vybavilo jeho účinkování v TKM, nevím, proč mi utkvělo zrovna toto, (pro nepamětníky - Televizní klub mladých, pořad pro "mladé" v osmdesátých letech). Třeba jak vítal ve vysílání pana Jenerála, předsedu SSM, který se právě vrátil z KLDR, ze sjezdu mládeže. Ta servilita byla i tehdy nechutná. Takže ten rok mi tu opravdu nechyběl. Ale od prvního je opět zpět. A zase ta KLDR :).

Ale přece mi to jeden redaktor nebude u ranního čaje kazit.