Viděla jsem Ufony

Dobrodružnou literaturou odkojená coby dítě jsem byla fascinována a i dnes mně zajímají technické novinky, objevy vědců na celém světě, úžasné poznatky, nám laikům předkládající i s podrobnou fotodokumentací různých zvětšenin mikrosvěta

Julius Verne také psal své představy a pro jeho dobu to byly jen a jen výplody fantazie. I scifi můžu. Jistě si pamatujete na dobu před lety, kdy k nám zavítaly Akta X a jiné, podobně zaměřené pořady, Záhady, toť tahák, pro nás některé. Nejvíc jsem obdivovala technickou stránku věci, jak tvůrci pojali tu kterou látku, nápady a někdy s napětím očekávala, jak to dopadne, a ono pokračování příště. Věděli, jak na nás, abychom neustále s napětím očekávali příští pokračování.

Dnes už mně to tolik nebere, přišly jiné zajímavosti.

V té době, kterou tady vzpomínám, jsem docela pravidelně seriál Akta X sledovala, Scully a Mulder mi byli sympatičtí, stejně jako dvojice detektivů v jiném pořadu. Vůbec si vybírám, asi jako všichni, cokoli, podle protagonistů daného žánru. Dneska již televizi nemám, je to pořád dokola, nic nového.

Abych se vrátila.

Ten večer a noc bylo pošmourno, mžilo a byla mlha. Nebylo vidět na krok a měsíc se snažil prodrat kudy to šlo, ale jen sem tam problesklo pár paprsků. Doma nikdo vzhůru a nechtělo se mi spát. Přemýšlela jsem si v sedačce po tmě, občas to tak dělám. Bydlím v posledním patře a k hvězdám mám blíž. Taky občas koukám po obloze, když je jasná noc a marně si snažím připomenout tu kterou skupinu hvězd, která v daném čase trůní svou vládou nad naším domem. Koukla jsem oknem ven, jen jsem povzdychla, nad tím nečasem.

Zahlédla jsem jakési světélkující monstrum. Chvíli jsem nevěřícně koukala. Světýlka pravidelně, jako u blikajícího stromečku proskakovala ze strany na stranu, jako na vesmírné lodi ve filmu Blízká setkání třetího druhu. Otevřela jsem balkonové dveře a vyšla jsem ven. Otřásla mnou zima, vlezlé sychravé počasí mnou prolezlo a přesto pár minut jsem stála a fascinovaně hleděla na dvě obří světélkující monstra stojící tak blízko sebe, mohla jsem si na ně skoro sáhnout.  

Přiletěli k nám ufouni a nikdo to nevidí. Horečně jsem uvažovala, jestli mám někoho vzbudit, někam zavolat !!!  Pár chvilek jsem koukala a nevěřila svým očím. Vrátila jsem se zpátky do pokoje, potichoučku, abych snad na sebe neupozornila, vytáhla jsem foťák a beze smyslu jsem nafotila oba dva objekty. Srdce mi tlouklo až v krku tím vzrušením.

Všichni spí, nikdo to nevidí, nikdo neví, jaké nebezpečí může přijít. Fantazie mnou proudila na plné obrátky a šílené scénáře, které si ani nepředstavíte mi letěly hlavou. Všude byla tma, obvykle ve dvě v noci nikdo neponocuje. Ještě dlouho jsem tím vzrušením nemohla usnout. Ve čtyři jsem zalomila a usnula.

Ráno vykouklo kupodivu sluníčko a kolem deváté, byl naštěstí víkend, jsem otevřela oko a při první vzpomínce na prožitou noc, hledaje brýlky, nasadila je a hned, aniž jsem protřela zrak, spěchala k oknu, podívat se, jestli návštěvníci ještě neodlítli.

Jsem veselá kopa, aspoň si myslím. Smích, jaký mně postihl, mně přepadne málokdy. Syn přiběhl s dcerou do pokoje, čemu se tak šíleně směju. Vylíčila jsem jim noční anabázi s focením a celým nočním napínavým zážitkem.

Na střeše vedle na domě a i na protějším domě trůnily dvě vysoké a rozložité antény a v té noci světélkovaly pod mlžným deštíkem osvětleny titěrnými probleskujícími paprsky měsíce.

Přiletěli k nám UFOUNI. Muldera se Scully jsem nevolala. Naštěstí,