Úsměv by nebyl ? - II.

Jedeme v metru. Vysoký mladý mužský, zavěšen jednou rukou na stropním madle, v druhé ruce drží knížku.

Přes rameno batoh, jako ostatně většina z cestujících. Není narváno, jen pár lidí stojí a on stojí skoro mezi námi, v tom prostoru na konci. Ob sedačku sedí sestra. Koukám na cestující, každý má své starosti a má vážnou tvář, někdo zachmuřenou, někdo zamyšlenou, nezúčastnění a myslící na své příští.

Vedle mě sedí paní asi ve středním věku jako já, naproti mladší a ostatní cestující.

Vykouknu na sestru a v jejím pohledu zachytím zase tu obavu, co zase vymamlasím. Převrátí oči v sloup a zavrtí hlavou. Nezastaví mně, nikdy se jí to nepodaří.

Ten mladý pohledný, hnědovlasý mladík se bez ohledu na okolí směje hlasitě na celé kolo, evidentně je to veselá a vtipná kniha.

Obrátím se na svou neznámou sousedku: „ Mohl by nám něco přečíst nahlas, což? Taky se rády zasmějeme.“

Paní sebou nejdřív cukla a zlekla, není to tady zvykem, že na Vás někdo promluví. Naproti sedící mladé ženě zacukalo v koutcích a byť se sebevíc snažila, začala se taky smát, paní vedle mě taky a lidé kolem se pousmáli. Ta kožovitá ztrnulost byla pryč.

Mladík nás vůbec nevnímal a smál se dál.

 
Sestra byla naštvaná: „Ty jsi nemožná “.