Sáňkujete ?

Nádherná bílá zima, kdy jsou všude hory bílého pod nohama křupajícího sněhu, nejen na horách, ale i ve městě se periodicky ob nějaký čas objeví a my, kteří zimu můžeme, vyrážíme za různými radovánkami na lyže, prkno, boby, sáňky i koulovačkou či procházkou.

Ještě když ta správná teplota drží několik dlouhých týdnů nepřetržitě, je to paráda.

I silničáři jsou spokojení, aspoň si to myslím, protože tu nádhernou spoušť odhrnou, ujezdí, posypou škvárou, i když ve městě bohužel sypou solí. Je to můj laický pohled. Jsou přece vždycky připraveni, jak nás ubezpečují.

Takhle o víkendu jsme s přítelem, jeho maminkou a pětiletou neteří zajeli na chalupu do hor na Morávku už v pátek odpoledne. Počasí nádherné, sluníčko celý víkend, nesněžilo, bezvětří, obloha blankytně modrá, paráda. V sobotu ráno před chalupou jsme posnídali venku, protože, když se sluníčko opře do chalupy, dřevo Vás krásně do zad prohřeje a ještě pochytíte i nějaký ten vitamín D.

Malý ďáblík hned po ránu sršící hyperaktivitou potřebuje vybít tu spoustu energie a už v devět hodin netrpělivě uháněl nás všechny, abychom šli sáňkovat na kopec nad chalupou. Všude kolem jsou lesy. Nad chalupou je široká louka, kdysi tam bývalo pole, Pod lesem začíná docela prudký asi tak 40 m dlouhý strmý spád, pod ním je to mírnější až k chalupě.

Vychutnávala jsem si svou karamelovou kávu. Přítel nechápe, jak můžu pít něco tak odporně sladkého, miluju sladké kafe se smetanou, nebo raději šlehačkou. Vždycky, když mi uvaří kávu, sypne mi na zkoušku jednu lžičku, jestli mi to třeba nezachutná. Rituál je pokaždé stejný, pohledem vyjádřím svůj nesouhlas a dosladím, doleju smetanou a slastně vychutnávám.

Maminka chystala pomalu oběd a ještě k tomu kontrolovala škody, které vždycky napáchají myši, sype jim různé jedy a nastraží znovu pastičky.

Přítel s neteří řádili na saních na stráni a asi po hodině a půl dojeli na sáňkách k nám, napít se horkého čajíku s citronem, a pozřít nějakou malou sváču.

„Nechceš se přidat ?“ vybídl mně přítel. „Této póóójď!!“ naléhala neteř. Dvakrát se mi nechtělo, sáňkovala jsem před dávnými lety, snad ve středověku. Přemlouvali mě a hecovali, tak tedy jsem se nechala přemluvit. Už cestou na kopec mi něco šeptalo, že to nedopadne.

Vytáhla jsem sáňky až pod les, na tu příkrou část, pěkně doprostřed. Nasedla jsem, nohy jsem zastrčila do sáněk a šup dolů,  natěšená s pomyšlením a bláhovou představou, že dojedu až k chalupě, očekávala jsem, že to bude příjemný zážitek. Jako dítě na kopcích jsem se vyřádila dost a dost a bravurně jsem sáně ovládala.

Přítel s neteřinkou byli asi v půli louky a koukali na mně, volali a mávali. Usmívala jsem se a těšila se, jak kolem nich profrčím až dolů.

Sáňky se rozjely a fičelo to. Sportovní výkon ovšem nabral jiný spád. Už už jsem dojížděla k nim, sáňky si vybraly jiný směr, než jsem zamýšlela a uhnuly přímo na ně. Naklonila jsem se, že přenesu váhu jako na lyžích, v tu ránu mně to smýklo doprava a zajela jsem do příkopy pod obrovský vysoký smrk, který měl větve až k zemí obtěžkané sněhem. Stačila jsem v několika málo vteřinách zvednout nohy a náraz byl tu. Kdyby mi nestál v cestě a nezachytil mě, spadla bych do téměř dvacetimetrového srázu a nejspíš bych nedopadla nejlépe. I tak jsem spadla na záda na zledovatělou zem a pořádně jsem se nakřápala. Cítila jsem bolest ještě dobré tři měsíce.

Ke mně už běželi oba vábitelé zimních sportů s děsem v očích a volali na mně, Volala jsem, že je to dobrý, nic zlomené, hýbala jsem se a snažila jsem se vydrápat ven. Nebylo to tak jednoduché. Náledí jak víme klouže a nebylo se do čeho zapřít, v tu chvíli snad v pudu sebezáchovy chcete co nejdříve pryč. Přítel mi natahoval ruku, že mně vytáhne a po marném pokusu zahučel tam za mnou. Neteřinka na nic nečekala a pelášila za babičkou pro pomoc. Chytré dítě. Nedovedu si představit, jak by nás maminka z té příkopy dostávala.

Přítele ta situace docela vyvedla z míry a snažil se taky dostat ven tou přímou cestou, kudy jsme tam zhučeli. Dostala jsem záchvat smíchu a on se úplně rozčertil a zuřil. Rozkoukala jsem se kolem a zjistila, že se můžeme dostat odsud i jinudy, kousek vedle se musíme pomalu šikmo vysunout ven. Učinila jsem tak a nabádala k následování, no příteli se povedlo v té zlosti se nějak dostat nahoru. „Co jsi prosím tě dělala?“ vyděšeně a naštvaně reagoval. Maminka s neteří již dobíhaly. „Co se stalo ?“ vyptávala se.

„Já nevím“ povídám, zaskočená tou reakcí. „Vůbec jsi ty sáně neřídila, musíš mít nohy venku a řídit, se na nás culíš a pak se málem zabiješ!“ mírněji již dodal, když mně viděl, jak jsem jeho reakcí vyděšená. Pak mu to došlo znovu, celou tu situaci popsal v celém sledu, jak nechápal  co vyvádím. Cestou dolů jsme se tím zážitkem smáli. Ještě dlouho budu terčem pro zábavu, ale mi to nevadí.

Prostě jsem zapomněla řídit sáně no!