Něžné barbarství

Vklouzl nožem do másla, nebolelo to,

jen slast přivírá víčka, a ještě, znovu, jen zvolna, jak dlouze, předlouze udržet tu chvíli. Několik záchvěvů. Věčnost. Svět je náhle malý, maličký do atomu. Sladká úleva, volnost. Mozek jen pomalu vrací realitu. Stud opadl a zbyla volnost.

Tělo vždy zradí ten šeptavý rozum.

Jak dlouze mu odolává ?

Podle mravnosti ? Ale kdež.

Podle chuti, vůně, tepla, sytosti, víry, rušivosti.

Tělo je ten zrádce. Touží doteků, objímání, hlazení, vískání, něhy, blízkosti a tíhy druhého těla.

Ten věčný zápas. Krásný. Bolestný

Tělem prolévá krev stále vyšší rychlostí. Ten spalující dotek všude, tvé ruce jsou všude, horké. Tělesné teplo se přibližuje horečce. Něžný dotek. Ještě ? Touha stupňuje svůj nárok. Nedočkavost, stupňovaná zdržováním, zpomalováním, oddalováním. Prsy se vzdouvají, rostou, špičatí.  Lákají. Touží přisát to velké mužské dítě plné touhy, vzdouvající mužskou sílu. Souhra dvou různých těl, poutají se, zaklíní. Horečka stoupá, mysl není, jen cítíš toho druhého. Tělo promlouvá svým jazykem. Vyčkává, nedočkavé, chvíli odolává.

Ta věčná hra ženské něžné odmítavosti. Boje, ve kterém chce prohrát pod mužskou nedočkavostí, chtivostí, dravostí.

Ty hnědé jiskrné oči tě spalují, laškují s tebou a prosvítá jimi tisíc rarášků. Miluješ ty oči, kučeravé černé vlasy, prokvétající stříbrnou nitkou.

Ví, co s tebou, nebojí se. Odváží se a neptá se.

Bere si.