Hokejové primadony ??? Nebo svěží vítr ??? Vyberte si !!!

Tak vám nevím. Do sportu a hokeje kibicovat coby ženská je asi ta největší troufalost, dle soudu mužských, což bych chápala. Ale poznámku sem hodím už kvůlivá těm rádoby prý primadonám mladistvým hokejovým.

Musím říci, že už hokejové zápasy tolik nesleduji, prááávda. Co však mne upoutalo je osobní zážitek, že to s těmi mladými nebude tak horké.

Mladičké děvče bývajíc jsem na bruslích řádila jak tajfun. To nám ještě tátové na dvorcích při krutých mrazech zalévali po nocích vodou plácky a tam jsme se vydováděli až až. Chodívali jsme i na průzkum, kde to mají uděláno lépe a věřte, nechávali nás tam všechny děti kdekoli bez vyhazování a uzurpování hlídáním svého vlastního území.

Je pravda, cena vody se ještě zřejmě toliko nehlídala, nebo povědomost o tom tedy nemám a nepamatuji se, byla jsem dítě a takovéto starosti jsem ještě ani zbla nemívala.

Také na zimáku jsme trávívali mnoho chvil, když teplota venku ustoupila.

Po opravdu velmi dlouhých letech jsem se opět na brusle postavila. Jaké bylo mé převeliké překvapení, že na nich sotva udržím rovnováhu a musím pomalými krůčky opět objevovat svět adrenalinu z rychlosti té nádherné jízdy.

Ve dvou třetinách kluziště hráli chlapi různého věku, od malých sotva sedmiletých, možná i mladších, nepoznám to,  prcků po šedesátníky urputný zápas, hodinu a půl. Toliko si zaplatila parta nadšenců halu a neustále co čtrnáct dnů se skládají a hrají až do března.

„Není jich tam nějak moc ?“ ptám se o pokus spolubruslícího muže také objevující taje bruslení.

Na ploše se za pukem honil chumel tak dvacetipěti dospělých i dětí najednou. Pamatuji si ještě, že tam těch hráčů má být na jedné straně pět plus brankář a počty mi nějak nesouhlasily. „Jo, je jich tam jak máku.“ dostalo se mi odpovědi. Zavrávoral a následně pán upadl, ale tak nějak šikovně, sice na záda, ale hlavu držel hezky nahoře.

Pamatovala jsem si tátu, jak byl při hokejovém klání a šílenství přilepený k obrazovce sotva půl metru a nevnímal okolí. Taky na Nedomanského, to byl můj favorit. Pravidla jsem už fakt zapomněla, Kdo komu, kdy přihrát a kdy se nesmí střelit, čert to vem.

Poprvé jsem měla co dělat sama se sebou, abych se vrátila zpět do dětských let a někde v hlavě vydolovala, co tam tak dlouho spalo, docela se povedlo. Brusle ještě nesedly, topornost se ještě projevuje a rovnováha ještě není, co bych si představovala, ale to se tréninkem doladí. Sem tam jsem jukla na ten chuchvalec valící se z jednoho koutu do druhého, ale moc pozornosti jsem jim nevěnovala.

„Proč se u toho hraní nestřídáte? Zahrajete si tak lépe ne?“ utrousím poznámku příteli při zpáteční jízdě.

„No, stálo to za houby, moc jsem si nezahrál.“

Reagovala jsem na přítomnost pár mužských totálně zbrocených potem a pár jedinců, jen sem tam ťuknoucí  do touše. Měli jsme pro sebe všichni jednu šatnu, svlékali se a převlékali.

Při druhém pozvání na bruslení jsem již občas ulevila nohám, nějak se mi nedaří si uvázat tkaničky, aby to bylo ono, zastavila se a sledovala velmi zblízka již ne ten chumel, ale střídající se mužstvo v určitých intervalech.

Hra již měla jistou dynamiku i přes to, že nám, učícím se a malým dětem s maminami a klučíkům, co drželi hokejku jen chvilku a trénovali na svůj velký zápas, poskytli kus kluziště a také se nám šikovně vyhýbali, pokud museli pro puk k nám do vyhrazeného pole pro nedouky..

Střídala se pozice před soupeřovou branou, padaly branky a vždy ťukaly hokejky  o led spoluhráčů při úspěchu zásahu. Měli i rozlišovací nátělníky, sotva bych poznala v tom kalupu, kdo s kým, rozdělovali se tak, že vyhazovali hokejky na stranu a nikdy nikdo předem nevěděl proti komu bude hrát. Nebylo žádné násilí, brutalita, pro kterou jsem opustila podívanou na tak krásnou hru z dob, kterou pamatuji, Občas bouchla hokejka do mantinelu, ale obešlo se to bez nadávek, strkanic, byli tady přítomni malí klučíci, ale také nejspíš proto, že si chtěli zahrát a ne se servat a vybít agresi

Při jedné střídačce, to jsem vždy vystihla chvíli, jsem si adrenalinově projela celou plochu hřiště, už jsem se odvážila a nejspíš ještě brzy, jestli za tu dobu stihnu projet rychlostí celé kluziště. Stihla, srdce mi buší a užívám si to přenáramně. Úžasné, získávám zpět tu volnost pohybu . Při jednom takovém nájezdu do mne nevidouc,  zády ke mně narazil v plné rychlosti mladý klučina. Nechtěl, pochopitelně. Ještě jsem nezvládla ubrždění a střetu se nedalo zabránit. Chytila jsem se jej, udělali jsme dvojitou otočku jako při sportovní dvojici, leč závěr se nepovedl.  Lidi zlatí. Snažil se mně zachytit, ale srážka a energie nás obou nás porazila na led, moje hlava  ťukla o led a viděla jsem všechny svaté. Dávám jim zabrat. Pohnul se mi mozek, aspoň jsem si jista, že jej opravdu mám. Chvíli jsem byla otřesena na střídačce, vzpamatovala se a zpátky na led, boule jako hrom, ono ty helmy asi nejsou tak úplně od věci a myslet si, že se mi nic nemůže stát je bláhovost, čelenka je safraportsky málo.

Opatrně jsem zase pokoušela štěstí, zase jsem sebou práskla, ani nevím jak, ale dobrý. Chvíli jsem postávala blizoučko, ale v dostatečné vzdálenosti, od branky a sledovala hru. Viděla jsem nádhernou symbiózu nahrávky staršího muže a malého klučíka. Muž nahrál něžně puk, ten se pomalu klouzavě přemístil, malý klučík jej obratně zachytil a pomaloučku, jen tak zlehýnka jej šoupnul do branky. Žádná razance, koncertino.

Vidět Neapol a zemřít se povídá. Zažít takovou nádhernou akci nové mladé šikovné sportovně nadané nastupující generace, opravdu úžasné. Jaromír Jágr by zaplesal. Hráli báječně všichni, občas jsem koukala, zahráli si, střídali. Pak vzali ke konci dospěláci ty malé špunty co se bokem učili držet hokejky a trefit se do brány a zapojili je také do té velké hry. Bruslili jsme kolem všichni a bylo to nádherné.

Ke konci, už se blížila závěrečná chvíle naší pronajaté doby jsem vjela do hluboké rýhy, nevybrala to a šipkou přistála tvrdě na ledovou tvrdou plochu, narazila si pravou ruku, natřískala koleno, lokty, vyvrtla kotník. Nic zlomeného, je to dobrý, anděl strážný mne zase podržel, děkuji ti anděli nebo andělé ? Do třetice všeho zlého, už by se mi nemuselo na ledě nic stát, mám to za sebou.

„Ten malý klučík je moc šikovný, koukala jsem na vás, jak jste si krásně přihráli.“ povídám při jízdě domů, domlácená, ale spokojená.

„Je,  moc mu to jde, něco z něj bude“ odpověděl mi přítel.

Také jsem si všimla jedné věci. Ne vždy se přihrávka povedla, buď byl hráč později nebo dříve na místě,  kam dosáhl na puk. Netrefili se do brány, tak jak by chtěli, občas jim to podklouzlo, občas si neporozuměli, nepřihráli, někteří chtěli sami všechno odehrát. Všichni to znáte lépe než já, přece tomu dobře rozumíte, kibicujete u obrazovky a víte všechno nejlépe. Otázkou je, z jakého úhlu to vidíte. Jestlipak také někdy bruslíte, udržíte hokejku, trefíte puk a zamíříte přesně tam, kam chcete. Vy všichni mudralové.

Nelíbí se mi, jak naši někteří rádoby komentátoři také s arogancí komentují cokoli ze sportovního klání, pokud se našim sportovcům nedaří, jak se odvažují použít výrazy, jako ostuda, ponížení a jiné příšernosti. Chtěla bych je vidět, aby také dokázali aspoň polovinu toho výkonu, který tak rádi haní.

Budu našim hokejovým klukům držet palce a také všem, třeba slečně Sáblíkové, jako vždy, aby se jim zase dařilo, protože vím, že do každého sportovního výkonu dávají všechno. Ne vždy se každému povede, co by rádi, ale proto jim nemusíme spílat, ale podržet je a fandit jim pro další chvíle.