Žijeme si nad poměry?

Pokud někdo utrácí víc, než vydělává, žije si tzv. nad poměry. V případě ekonomiky státu a celého světa je situace poněkud složitější.

Jestliže například Řeci utratili peníze, které si půjčili, musel někdo jiný příslušné peníze utržit. Kdyby se lidé, státy i firmy v uplynulých letech nezadlužovaly, prodalo by se celkově méně produktů. Na trhu by se uplatnilo méně firem a lidí. Byla by vyšší nezaměstnanost, méně investic a zisků, nerostlo by HDP.

Kdyby se tedy teoreticky v minulých letech nikdo nezadlužoval, ekonomika by stagnovala. Není totiž nikdo „jiný“ kdo by rostoucí produkci koupil. S rostoucí produktivitou by rostla i nezaměstnanost.

Růst HDP je fakticky možný jen ve třech případech:

1)růst exportu

2)zrychlení obrátky produktů

3)zvýšení množství peněz na trhu

Vzhledem k nepatrným změnám v obchodní bilanci a rychlosti oběhu peněz kopíruje růst HDP růst zadluženosti. Úvěry jsou prakticky jediným dnes používaným způsobem zvyšování objemu peněz na trhu.

Pokud jsou ceny a množství peněz v ekonomice stálé nemůže produkce narůstat. Produkci navíc nelze prodat. Nebylo by za co. Řešením by teoreticky byla deflace, tedy pokles cen. Reálně je ekonomika svázána časovým a investičním faktorem. Mnohé investice jsou zhodnocovány několik let, výroba produktů často trvá měsíce. Vstupní náklady výroby mohou být při deflaci i vyšší než tržní cena produktu v okamžiku jeho dokončení. Ohrožena je i návratnost investic.

Na deflační tlaky ekonomika reaguje spíše omezováním produkce než snížením cen. Snižování cen je pro firmy smrtící (kumulace ztrát). Raději snižují náklady a zvyšují produktivitu. Důsledkem je rostoucí nezaměstnanost.

Reálně tedy, i přes značný převis potenciální nabídky firmy ceny příliš nesnižují, ale propouštějí a nebo krachují. Současná inflace je způsobována především zvyšováním daní (růst nákladů) a monopolním chováním některých subjektů. Nezbytné produkty, jejichž zvýšení ceny nemá vliv na poptávku, protože zákazníci nemají jinou možnost.

V posledních desetiletích produkce ve světě násobně rostla. Bez zvýšení množství peněz, by produkty nebylo možné prodat. Proto násobně vzrostly i dluhy. K emisi peněz jsou používány pouze úvěry.

Většina současných dluhů nemá „konkrétní“ věřitele. Většina půjčených peněz byla emitována bankami na základě multiplikace. Půjčené peníze tedy „natiskly“ centrální banky. Až budou dluhy uhrazeny, peníze zase zmizí (nikdy však uhrazeny nebudou).

Kdyby se státy, lidé a firmy nezadlužovali, měli by se všichni hůře. Díky dluhům se měli všichni lépe, a nejen dlužníci (někdo vyrobil a prodal).

Rozdíl mezi úrokovou sazbou emisní banky a úroky komerčních úvěrů a dluhopisů, je klíčovým příjmem komerčních bank. Většina půjčených peněz nikomu nepatří, musí je komerční banky centrální bance vrátit. Dlužníci v souhrnu dluhy nesplácejí (splacený dluh je kompenzován novým úvěrem), platí však úroky. Úrokové náklady se v důsledku promítají do celé ekonomiky, ovlivňují i ceny produktů. Úroky jsou ve své podstatě daní z používání peněz (s výjimkou úroků z vkladů). S rostoucím množstvím produktů i peněz značně narostly i příjmy bank (banky dodávají na trh nové peníze).

Zadlužování má své limity ve schopnosti dlužníků platit úroky. Mnohé státy a jejich ekonomiky už se více zadlužovat nemohou, protože by nedokázali platit úroky. Přísun peněz na trh je proto ohrožen. Bez dalších peněz na trhu, se však ekonomický růst zastaví.

Teoreticky by růst umožnila deflace. Firmy však raději omezí výrobu, než aby produkovali se ztrátou (to si mohou dovolit jen korporace, které tak zlikvidují konkurenci). Řešením je i růst exportu (což je málo pravděpodobné).

Cílem vládních reforem je zastavení zadlužování. Aby pokryli své nehospodárné výdaje, zvyšují daně a omezují výdaje, zejména přímé transfery občanům. Možná vyřeší problém rostoucího zadlužování států, ekonomiku však zpomalí.

Nyní není fyzický důvod šetřit, protože nikomu žádné produkty nechybí (důvody jsou pouze finanční- virtuální). Naopak převis nabídky stále trvá. Pokud se ušetří, musí logicky klesnout i produkce (leda že by vzrostl export).

Nedostatek peněz v ekonomice vyvolává tlak na snížení produkce. Ekonomika má potenciál dodávat mnohem více produktů, než jich dnes může být prodáno. S rostoucí produktivitou a snižováním nákladů se stává stále více subjektů a lidí ekonomicky zbytečnými. V důsledku zastavení zadlužování se bude ekonomika stále více propadat.

Současná ekonomika je nejvýkonnější a nejproduktivnější v celé historii (i ta česká). Ekonomika snadno vyprodukuje a poskytne všem všeho dostatek.

Kde je tedy problém?

Ekonomický výkon a z něj vyplývající spotřeba lidí jsou závislé na objemu prodeje. Objem prodeje, je limitován množstvím peněz. Úsporami množství peněz nevzroste. Dokud nebude provedena reforma finančního systému, bude finanční systém vyvolávat rostoucí tlak na omezení produkce, snižení životní úrovně a růst sociálních rozdílů. Při konstantním množství peněz je každé bohatnutí doprovázeno chudnutím jiného.

Problémem je finanční systém, nikoliv ekonomika. Další zadlužování nebo úspory nic nevyřeší. Není ani potřeba více pracovat, protože více produktů trh nevyžaduje a současný ekonomický výkon produkuje dostatek až přebytek.

Zkuste si položit pár otázek:

Pokud si žijeme „nad poměry“, kde jsou ti, kteří si žijí „pod poměry“? Komu jsme to prožrali (prožíráme)? Komu prodáme, co ušetříme?