Vlnění globálního trhu

Druhá světová válka významně zredukovala počet lidí žijících v Evropě. Válečné operace zničily infrastrukturu a mnoho nemovitostí. Lidská práce byl po válce nedostatek.

Vysoká poptávka zvýšila cenu lidské práce. Významně vzrostl i dovoz z USA. Poptávka po zboží byla obrovská a vlády regulovaly spotřebu pomocí poukázek na zboží, které nenahrazovaly peníze, ale byly určitou formou plánování. Omezil se tím růst cen na oficiálním trhu. Na černém trhu bylo zboží bez „lístků“ prodáváno za několikanásobek ceny.

Ve východním bloku vlády znárodnily většinu (u nás prakticky všechny) výrobních prostředků. Komunisté tak udělali ze státu jednu velkou firmu, která zaměstnává všechny občany a má monopol prakticky na všechny výrobky a služby. Pro chod každé firmy je plánování zcela klíčové. Brzy komunisté plánovali i životy lidí – co budou studovat, kolik jich bude studovat, kde kdo bude pracovat, kde kdo bude bydlet. Systém fungoval, ale lidé toužící po svobodě strádali.

Na západě situaci postupně vyřešilo ponechání spontánního působení zákonitostí trhu. Ekonomika USA značně narostla, velké množství lidí zbohatlo. Lidé s vyššími platy se měli dobře a stát vybral na daních také hodně. Narostly i západní ekonomiky a lidé tam bohatli také. V Evropě státy vytvořily i sociální systém, který umožňoval zachování nižšího standardu životní úrovně (ten byl v podstatě vyšší než průměrný životní standard lidí ve východním bloku) i těm, kteří nic nemají a nemohou nebo nechtějí pracovat.

Poptávka po práci však byla stále vysoká. Občané západních zemí se cela logicky nehrnuli do nepříjemné a nezábavné práce. Žili si celkem spokojeně i bez práce. Důsledkem byla imigrační vlna lidí neštítících se vykonávat práci, kterou „zápaďáci“ odmítali a jevila se jim mizerně placená.

Trh se občas nasytil a poptávka po práci začala klesat. Naštěstí se dařilo rozšiřovat spotřebu produktů ve všech směrech. Lidé začali kupovat více aut, přišly televize, magnetofony, různé nové zábavy. Masové lyžování, cestování apod. Rosta životní úroveň i množství směnovaných produktů. Výkyvy ve spotřebě tlumily i banky svými úvěry. Většina západních obyvatel urychlila svoji spotřebu a začali žít na dluh.

Růst cen a platů byl velký. Pro občany z východního bloku byly platy západních dělníků astronomické (až 1:20), vysoké byly i ceny západního zboží. Prakticky vše vyrobené na západě bylo pro občany z východu luxusem.

V osmdesátých letech se na západě růst spotřeby a zadlužení blížil nasycení. Růst nezaměstnanosti zvyšoval sociální výdaje států a jejich zadluženost. Státy si však půjčily od svých prosperujících občanů (dluhopisy, důchodové fondy apod.). Ve východním bloku vřela nespokojenost lidí. Při srovnání se západem byli všichni frustrovanými ubožáky. Snaha umožnit také svobodný růst spotřeby omezila úroveň plánování, čímž vznikl destabilizovaný kočkopes. K západnímu spotřebnímu blahobytu vzhlíželi i komunisté, kteří byli vlastní ideologií také omezeni.

Pád východního bloku byl v podstatě transformací komunistických elit na bohaté občany kapitalistických států. Pro západ byl pád východního bloku požehnáním. Západní podnikatelé přesunuli výrobu do východních zemí. Snížili tím náklady. To umožnilo růst zisků a pokles cen. Růst nezaměstnanosti na západě pohlcovala sociální síť. Udržení či růst životní úrovně pomáhaly klesající ceny výrobků vyráběných v „západních“ firmách na „východě“. Bohatí lidé na západě bohatli ještě rychleji, současně však mizely pracovní příležitosti. Tentokrát už i pro gastarbaitery.

Další injekce pro západ přišla v okamžiku rozšíření systému úvěrů na východ. Nákupy občanů, firem i států na dluh rostly a zvyšovaly celkovou poptávku po zboží. Životní úroveň lidí v bývalém východním bloku prudce rostla, částečně však rostla i na dluh. Poptávka po práci vzrostla i díky importované sociální síti. Rostly mzdy i počty pracovních imigrantů.

Vývoj se však nezastavil a výroba se začala přesouvat dále na východ. Pro USA měl přesun většiny výrobních aktivit do Číny katastrofální následky. Investoři a podnikatelé prudce zbohatli. Pracovní příležitosti ve výrobě však zmizely. Mnoho lidí sice pohltily služby stále méně efektivního státu, ale to ekonomický problém neřeší. Daně státních zaměstnanců jsou z hlediska rozvoje ekonomiky a prosperity státu k ničemu, nejsou to žádné nové zdroje. Je to přelévání peněz z jedné kapsy do druhé.

Životní úroveň však všude rostla. Výrobní náklady dováženého zboží stále klesaly, tím rostly zisky a klesaly ceny. Celkový objem mezd za výrobu se však přesouvá dále na východ (pro USA na západJ). Výroba na západě postupně ztrácí schopnost produkovat zisk, zboží vyrobené na západě, se díky vysokým nákladům stává nekonkurenceschopné. Proto roste podíl služeb, většina z nich je lidem vnucena. Musejí za ně platit, i když je nechtějí. Musejí za ně platit, i když je spotřebovává někdo jiný. Ze všech těch důvodů se kapitál přesouvá tam, kde je nejlépe zhodnocen.

Vyplatilo se vyrábět v Číně či Indii a prodávat v USA či Evropě. Kupní potenciál v USA i Evropě však klesá. Je to následek odlivu kapitálu a výrob. Životní úroveň v Číně však roste. Roste v důsledku rostoucí poptávky po práci, která zvýšila ceny práce. Prodávat v Číně začíná být stále výhodnější. Začíná být výhodnější vyrábět v Číně i prodávat v Číně. Postupně se tam přesouvá celá ekonomická aktivita.

Číňané už se také začínají zadlužovat. Ten kdo má majetek a půjčuje ho v Číně, tak vydělává. Na západě se už půjčovat nevyplatí, úroky jsou nízké a riziko nesplácení vysoké.

Ti co však chtějí konkurovat čínským dělníkům, mají smůlu. Jejich práce je příliš drahá. Je příliš zdaněná (tzv. zdravotní a sociální pojištění + daň z příjmu) a těch, kteří ji jsou schopni vykonávat je na celém světě obrovský přebytek.

Lze předpokládat, že i jinde poroste cena práce i náklady na ní (i v té Číně). Těžko odhadnou, za jak dlouho se „západní“ a „čínská“ životní úroveň vyrovnají. Dokud to však nenastane, musí zcela zákonitě, životní úroveň na „západě“ klesat. Tedy klesala by životní úroveň těch, kteří chějí konkurovat Číňanům. Nejen v solidární společnosti se to týká všech, protože pokles kupní síly obyvatel působí na všechny v regionu.

Nejhorší však je, že medializovaní ekonomové a politici řeší peníze a finanční trhy, které jsou pouhými indikátory a tlumiči změn. Je to podobné, jako hledat příčiny porázdné nádrže auta v ukazateli paliva.