Trh a regulace ekonomiky (volné pokračování Trhu a jeho původu)

Člověk se snažil zvýšit efektivitu směny a vymyslel peníze. Peníze se postupně staly hlavním nástrojem oceňování a směny. Půjčování peněz umožnilo rozprostření směny v čase. Vzhledem k sezónnosti produkce zdrojů zvýšilo půjčování peněz celkovou efektivitu všech účastníků trhu.

Peníze však umožňují získávat zdroje i bez odpovídající protihodnoty. Neplacení dluhů a emise nekrytých peněz poškozují všechny účastníky směny, kteří získávají zboží za své produkty. Důvěryhodnost emitenta peněz je tedy zcela klíčová. V neregulovaném tržním prostředí může být emitentem peněz kdokoliv a akceptace peněz je zcela dobrovolná. Každý účastník směny se zcela svobodně rozhoduje, jaké prostředky ke směně použije. „Oblíbenost“ peněz tedy zcela přirozeně vyplývá z míry důvěryhodnosti jejich emitenta.

Ztrátě důvěryhodnosti emitentů peněz se stát pokusil zabránit tím, že emitování peněz monopolizoval. To byl první zásadní regulační zásah do přirozeného prostředí trhu. Tento zásah problém „nejistoty“ nevyřešil. Pouze ho koncentroval, skryl a vytvořil problémy nové. Nekryté emise peněz vyvolávají inflaci až hyperinflaci. Emitenti tím okrádají všechny ostatní účastníky směny. Vznikl také prostor pro zcela neopodstatněné zadlužování. Proces okradení produkujících účastníků směny je završován měnovými reformami, hyperinflací a bankroty států. Výhoda rozšíření časového rámce směny pomocí peněz se v tu chvíli stává nevýhodou, neboť účastník směny své produkty prodal za cenu, za kterou je už nelze zpět koupit. Při inflaci ztrácejí peníze hodnotu postupně, v horších případech ztratí jakoukoliv hodnotu.

Monopol na peníze však není hlavním problémem současné systémové poruchy lidské společnosti. Naopak, tento systém umožňuje už více než století hlavní poruchu maskovat. V uplynulých deseti letech umazala americká ekonomika, a tedy i stát polovinu svých dluhů pomocí devalvace dolaru. Dlouhodobé nadhodnocování aktiv umožnilo financování na dluh, který nelze splatit. Nelze se tedy divit, že věřitelé přestávají akciím a některým měnám věřit.

Rozvoj techniky a organizace práce a vzájemné směny postupně značně zvýšil produktivitu získávání zdrojů. Člověk postupně dokázal získat násobně větší objem zdrojů, než spotřebuje. Výsledky této vyšší efektivity se projevily akumulací, která dále zvyšuje efektivitu (hrady, města, infrastruktura). Schopnost efektivního získávání zdrojů vytvořila prostor pro zábavu a pro opravování lidských těl (zdravotnictví). Nadbytek zdrojů umožnil vznik humanistické ideologie. Jejím základem je ochrana a péče o každého počatého lidského života. Aplikací humanistických myšlenek tak na sebe člověk převzal odpovědnost za svůj další evoluční vývoj.

Ve společnostech, ve kterých se stala extrémní humanita hlavním cílem, došlo postupně k vytvoření rozsáhlých byrokratických, zdravotních a pečovatelských systémů. Spotřeba zdrojů ztratila jakoukoliv vazbu na jejich produkci. Nedostatek zdrojů byl řešen zadlužováním u efektivnějších subjektů. Celková efektivita získávání zdrojů „sociálně vyspělé“ společnosti začala zaostávat za efektivitou jiných společenství.

Efektivita získávání zdrojů je zcela rozhodujícím faktorem úspěšnosti každého státu. 

Pomocí regulací a státních zásahů lze zvyšovat spotřebu a měnit její strukturu. Mnozí ekonomové však vycházejí z mylné doměnky, že úspěšnost státu vyplývá z jeho spotřeby. Proto je také mantrou růst HDP. Skutečně dlouhodobý úspěch však vyplývá z efektivity získávání zdrojů. Získaný přebytek lidé, firmy a stát investují do dlouhodobých statků, obrany apod. Ten kdo je méně efektivní své statky rozprodává, zadlužuje se a postupně ztrácí i schopnost obrany.

Současná efektivita některých tzv. vyspělých států se stále snižuje. Růst produktivity nedokáže kompenzovat růst neefektivních výdajů. Na světě však jsou i státy, jejichž efektivita roste. Do těchto států se postupně přelévají zdroje a ostatní aktiva. Tyto státy budují vlastní infrastrukturu a snaží se koupit infrastrukturu dlužníků.