Svět v pohybu

Druhá polovina dvacátého století se odehrávala pod taktovkou USA a Sovětského svazu. Rozhodující část světa byla pod přímým nebo zprostředkovaným vlivem těchto dvou supervelmocí. V jednadvacátém století to bude zřejmě úplně jinak.

Sovětský svaz si ve druhé světové válce porobil významnou část Evropy. Postupně však dokázal ovlivňovat dění i na jiných kontinentech, zejména v Africe a Asii. Každá moc má své limity, zvláště když je nepřítelem záměrně narušována. Spojené státy a jejich souputníci byly proto nuceni vzdát se svého vlivu v řadě zemí po celém světě.

Sovětský svaz díky své chybné socialistické vizi ztrácel na dynamice, kterou mu vítězství ve válce  zpočátku udělilo. Američany a jejich spojenci vyklizený prostor nedokázal Sovětský svaz kontrolovat a postupně na něj také ztratil větší vliv (Egypt, Libye,..).

Rozpad Sovětského imperia zastřešujícího i satelity, kterým jsme my také byli, vytvořil prostor pro změny. USA se pokusily situace využít a sféry svého vlivu obnovit. Ostatní země se však v době handrkování supervelmocí významně rozvíjely a obsazovaly uvolněné pozice.

Čína opustila utopickou vizi socialismu a zažívá ekonomický boom. Spekulace o jeho zastavení vyvcházejí z přání, nikoliv z faktů. Čína postupně získává nepřímou kontrolu nad dalšími zeměmi v Asii a Africe a celosvětově těží z networkingu všudypřítomné čínké komunity. V získávání vlivu v Africe, dnes číńané narážejí na nový islamistický hegemon.

Ten vyplývá z vize islamistického společenství, které má ambici stát se novou supervelmocí. Zatím se však vize „sjednocení“ projevuje pozvolna a naráží na lokální zájmy. Spojené státy se snaží tomuto vývoji zabránit, a potenciální „sjednotitele“ se snaží pod různými záminkami zastavit.

Prosazování svých zájmů v Evropě, Asii a na Středním východě však USA vyčerává natolik, že poněkud zanedbali své zájmy v Jižní Americe. Po několika revolucionářských pokusech různých dobrodruhů se prosadil do čela jedné z významných zemí Hugo Chávez. Jeho vliv na okolní země neustále roste. Postupně eliminuje zbytky možností USA ovlivňovat dění v regionu a akumuluje zdroje nezbytné k získání plné vojenské autonomie regionu. Situace v Jižní Americe splńuje všechny předpoklady, umožňující vznik nebezpečného a velice silného komunistického impéria Stalinova typu.

Je jen otázkou času, kdy budou USA nuceny, stáhnou svoje síly z různých částí světa a použít je pro ochranu zájmů ve svém velice blízkém okolí. Hugo Chávez je hráč, který může brzy dostat USA do role defenzivní mocnosti, jejíž sláva už je za horizontem (podobný vývoj měla Velká Británie v první polovině minulého století).

Málokdo si zatím uvědomuje, že vývoj situace v Jižní Americe může ovlivnit nás mnohem více, než USA. Dnes totiž významně "ovlivňují" celou řadu zemí (Saudská Arábie, Pakistán,...)  Je velice naivní předpokládat, že když se USA přestanou angažovat v Iráku a Afganistánu, přijde tam sametová revoluce. Možná udělali USA chybu, že tam lezli, ale teď už to nelze napravit odchodem vojsk. Legitimita a moc tamnějších vlád je zcela závislá na podpoře zahraničních ozbrojených složek. Případná eskalce problémů by jistě zasáhla i bezprostřední okolí, které je Spojenými státy význámně podporováno.

Zřejmě přijde doba, kdy se budeme muset v Evropě dokázat postarat sami o sebe. Rusko, Indie a Čína už to tak dělají.