Sudety, Kosovo, Jižní Osetie,…

V běžném státě dohlíží na bezpečnost policie a o vině a trestu rozhodují soudy. Není tomu tak vždy a všude. Když v nějaké zemi, obývá část území početná menšina, nastává problém. Obvzláště, když má příslušná menšina mocné přátele v jiném státě.

Obvykle problémy začínají nerespektováním vlastního státu občany menšinové národnosti. Vyčleňující se menšina začíná nerespektováním policie, která je určitým symbolem státu. Policejní hlídky a stanice jsou napadány a většinou se z oblasti obývané menšinou stáhne. V Kosovu, ale i Jižní Osetii zůstaly rozsáhlé oblasti bez dozoru policie. V těchto oblastech se vždy najdou samozvaní nadšenci, kteří se prohlásí za národní bezpečnostní složku. Obvykle se rekrutují z nepřátel policie. Mnozí dobrovolníci mají za sebou kriminální minulost. V příslušné oblasti je obvykle vyhlášena nějaká forma autonomie, ale v podstatě v ní nastávají poměry bezpráví, takový divoký západ.

Krádeže a znásilnění nevyšetřuje policie, ale uplatňuje se princip krevní msty. Národnostní princip řešení sporů je naprosto běžný. Začíná to pár fackami v hospodě a pokračuje zapálením stodoly na oplátku. Každé násilí zcela živelně eskaluje přes hromadná znásilnění, vraždy a vypalování domů. Lidé si brzy zvyknou, že jediná spravedlnost je ta, kterou si vynutí s použitím hrubé síly.

Do rostoucích konfliktů se stále častěji zapojují i různě ozbrojené milice. Odplatou za vraždu ve rvačce pak může být i vyvražděná a vypálená vesnice. V boji násilí zcela logicky prohrává menšina obývající tzv. autonomní oblast (současně přitom zmíněná menšina patří k většině v celém státě). Například Srbové žijící v Kosovu nebo Gruzínci žijící v Jižní Osetii. Utiskovaná menšina se zcela logicky dovolává pomoci svého státu.

Stát většinou váhá, k nastolení pořádku je nezbytné odzbrojit samozvané milice a to není jen tak.

V Gruzii i Srbsku naprosto běžně docházelo k tomu, že se pachatelé trestné činnosti ukrývali před policí v Kosovu či Osetii. Pachatelé loupežných přepadení a jiné kriminality na území celého Srbska či Gruzie úspěšně unikali policii tím, že se skryli v takzvaných autonomních oblastech. Policie, která je pronásledovala, zůstala bezmocně stát u zátarasu střeženého samozvanými ozbrojenými milicemi.

Rozhodnutí použít armádu a situaci řešit je obvykle inicializováno celkovou nesnesitelností situace. Situace v českých Sudetech v roce 1938 nedospěla do krize výše popisovaných rozměrů. Tehdejší Českolovenská vláda předešla možné eskalaci násilí vysláním armády a posílením policie v Sudetech. Došlo k několika potyčkám, včetně střelby se smrtelnými následky. Ústavní pořádek se však podařilo v Sudetech obnovit bez zbytečného násilí.  Sousední Německo a ostatní mocné státy však počínání Československé vlády odsoudili jako nepřípustné porušování práv německé menšiny. Československo bylo za svůj tvrdý postup potrestáno rozhodnutím mocností, které vstoupilo do historie jako Mnichovská dohoda. Postoupení Sudet Německu považovala většina států světa za spravedlivé řešení situace.

Rozhodnutí použít armádu pro nastolení práva a pořádku v Kosovu učinila v roce 1997 i Srbská vláda. Armáda se však musela střetnout s početnými ozbrojenými skupinami, které byly vyzbrojeny i těžkými zbraněmi. Mezi Albánskými bojovníky bylo i mnoho bojovníků džihádu z arabských zemí. Srbští obyvatelé Kosova byli příchodem srbské armády nadšeni. Mnozí ukřivdění využili situace k výkonu krevní msty. Ostatně někteří Sudetští Němci v roce 1945 poznali krvavou odplatu od samozvaných mstitelů. Srbsko bylo za úsilí obnovit pořádek na svých svrchovaných územích krutě potrestáno. Dopadli mnohem hůře než Československo v roce 1938. Nejenže přišli o svá území, ale na Srbská města padaly několik týdnů tzv. humanitární bomby. Po humanitárním zásahu se ocitly desetitisíce Srbů bez obydlí a navíc se museli postarat o další desetitisíce uprchlíků z Kosova.

Podobná situace bezpráví byla v Jižní Osetii. Gruzínské vesnice ležící v autonomní oblasti trpěly stále silnějším bezprávím. Osetinské milice mají podobně zločinecký původ jako ozbrojenci kosovské UCK. 8. srpna se Gruzínská vláda rozhodla nastolit na svém území pořádek. Je vysoce pravděpodobné, že situace využili i dříve Osety terorizovaní Gruzinci ke krvavé pomstě. Sousední Rusko situaci umně využilo. Ruská vojska vtrhla do Gruzie a předvedla celému světu svoji akceschopnost. Poničená Gruzie zřejmě přijde o mnohem více území. Rusko je znovu velmoc, která si může dovolit téměř cokoliv. 

Všechny tři případy mají mnoho společného:

• 
  Podpora seperatistů ze strany cizí mocnosti (morální, finanční, vojenská)
• 
  Rozdmýchávání lokálních půtek až do stavu neudržitelného násilí, které vyžaduje zásah svrchovaného státu
• 
  Obvinění svrchovaného státu z porušování práv menšin (intenzivní přehnaná propaganda)
• 
  Násilné odejmutí příslušných území
• 
  Ukázka neotřesitelné silové pozice příslušné mocnosti

Poslední bod zatím není společný, ale co není, může bohužel být:

• Trénink mocnosti před komplexním útokem na jiný svrchovaný stát