Socialismus = komunismus po kapkách

Kdysi bylo zcela normální, že se každý člověk dokázal postarat sám o sebe. Je to celkem logické, jinak bychom tu nebyli. Dnes v mnoha státech vládne ideologie, která tvrdí, že stát se musí o lidi starat.

Lidé mají ideologií natolik vymyté mozky, že běžně argumentují: Dnes je všechno drahé, lidé by nemohli mít děti. Byty jsou drahé, mladí si je nemohou dovolit. Lékařská péče je drahá, běžný člověk si to nemůže dovolit zaplatit. Život je drahý, člověk si na stáří nemůže našetřit….

Málokomu však dochází, že se vše stejně zaplatit musí. Někdo musí zaplatit na daních tolik, že uživí nejen sebe, své děti, své rodiče, ale přispívá na výživu cizích dětí, na zdravotní péči cizích lidí, důchody cizích rodičů.

Bydlení nebylo nikdy levné. Lidé si postupně stavěli příbytky a po generace je rozvíjeli. Lidé žili mnohem skromněji než dnes, ale množili se a jejich životní úroveň rostla. Zaplatit lékaře si mohl dovolit málokdo, přesto lidé žili. Mít děti byla nutnost, neboť děti živily staré rodiče. Kdo si nemohl dovolit děti, prostě je neměl, nebo mu umřeli. Příčiny hmotné nouze vyplývají převážně z neschopnosti být dostatečně užitečným pro ostatní účastníky směny. Chudoba tak byla po tisíce let přirozeným nástrojem selekce a zdokonalování lidské rasy. Přežívali ti, kteří k tomu měli lepší genetické předpoklady.

Snaha šířit vlastní geny vede k hromadění majetku a vytváření podmínek pro usnadnění života potomků. Vlivem této pudové snahy se mnohým podařilo vytvořit takové bohatství, které umožňuje bezpracný život mnoha generacím potomků. Tohle „přehřátí“ akumulace narušuje přirozený evoluční proces. V mnoha případech „dědicové“ postupně degenerují a ztrácejí schopnost nejen zdroje vytvářet, ale i uchovat. Naakumulovaný majetek, tak doslova „prožerou“ nebo si jej nechají ukrást.

Všichni lidé chtějí žít a mít se co nejlépe. Běžně si lidé opatřují zdroje k žití tím, že vytvářejí hodnoty, za které jsou ostatní ochotni směnovat hodnoty své. Vždy je však lákavé získat zdroje, které vytvořili jiní krádeží. Proto jsou války a revoluce. Po válkách a revolucích dochází ke konfiskacím a mnozí se dostávají k majetku bezpracně.  

Komunisté vymysleli systém, který hromadně okrade všechny, kteří něco mají (omezení práva na majetek). Je to velice atraktivní postup, který je v podmínkách, kdy většina nemá co ztratit velice úspěšný. Lidem pod vedením komunistů, tak „spadne do klína“ mnoho majetku, ze kterého lze žít po desítky let. Tahle lůza však nedokáže vytvářet hodnoty v dostatečné míře, je jen otázkou času, než vše co ukradli, znehodnotí a „prožerou“. Komunistické systémy proto zkrachovaly, tedy až na vyjímky, kdy se někteří komunističtí vůdci stali monarchistickými vládci.

V tzv. „západním světě“ zvítězil socialismus. Socialismus je založen na stejném principu, jako komunismus – tedy na okrádání lidí. Celá krádež je však mnohem lépe organizovaná a mediálně zvládnutá. Lidé jsou okrádáni průběžně a méně násilnou formou. Socialisté používají strategii parazitů, kteří si dávají pozor, aby zcela nezničili svého hostitele. Koncept sociálního státu je z tohoto hlediska geniální. I když v demokratických volbách vyhraje takzvaná pravice, stejně nemůže opustit socialistický koncept státu. Politické strany pouze kosmeticky upravují systém, který systematicky okrádá lidi, kteří dokáží vytvořit více hodnot, než sami spotřebují. Moc socialistů je jistá. U moci se udržují tím, že si vydržují dostatečné množsví lidí, kterým průnběžně rozdávají část své „kořisti“.

Výsledky posledních voleb nám mají připomenout, že musíme platit a držet hubu. Můžeme být rádi, že nám neseberou vše. Armáda těch, kteří žijí díky našim daním, nám to připomenula. 

Na výsledku voleb, však příliš nezáleží, neboť neexistuje žádná politická strana, která by se odvážila problém otevřeně pojmenovat a osvobodit nás od parazitů, kteří nás ničí. Strana, která otevřeně deklaruje, že hájí zájmy těch, kteří nepotřebují žádnou péči a dokáží se postarat o sebe a svoje rodiny bez cizí pomoci, nemá mnoho šancí. Mnoho lidí je totiž pomocí daní okradeno natolik, že se bez alespoň částečné refundace ve formě státní péče neobejdou.