Reálný socialismus chcípl, demokratický ještě žije

Socialistické myšlenky vyplývají ze snahy kompenzovat méně schopným a méně úspěšným jejich problém. V podstatě vycházejí z hesla: „Každý dle svých možností, každému dle jeho potřeb“. Socialistický ideál předpokládá, že se budou mít všichni lidé stejně dobře. Nerovnost lidí považují socialisté za nespravedlnost, kterou je potřeba napravit.

Socialistické ideály se v minulém století rozhodlo realizovat mnoho politických směrů. Komunisté myšlenku takzvané sociální spravedlnosti řešili tím, že lidem kteří něco měli, vše sebrali. Ve výsledku neměl nikdo nic a teoreticky vše patřilo všem. Prakticky se vším „hospodařila“ úzká skupinka „vyvolených komunistů“ – předvoje dělnické třídy.

Získávání potřeb ztratilo jakýkoliv vztah k produktivitě a užitečnosti práce. Větší podíl potřeb se získával na základě míry loajality ke komunistické straně. Nutno dodat, že dalším zdrojem byla šedá ekonomika, která stále více prorůstala i do mocenských struktur. Vztahy mocenského aparátu  s šedou ekonomikou pro ni vytvářely stále větší prostor. Zdroje však nevznikají z loajality, ale prací a důsledkem bylo postupné zaostávání a frustrace elit, což vedlo k nevyhnutelnému krachu celého experimentu, který komunisté označovali jako REÁLNÝ SOCIALISMUS.

Komunistický experiment zpomalil ekonomický vývoj o desítky let a zcela zničil morálku a tradice kapitálově řemeslné kontinuity.

Nutno dodat, že Čínští komunisté pochopili ekonomickou disfunkci socialismu a zavčas socialistické ideály zavrhli. Nyní úspěšně ekonomicky rostou díky liberálně kapitalistickému rozvoji ekonomiky.

Někteří demokraté také podlehli morálně lákavé vizi sociální spravedlnosti. Brzy získali dostatek příznivců v řadách méně úspěšných, kterým slíbili „spravedlivé“ přerozdělování. Realizace sociálních států měla zpočátku na ekonomiku pozitivní vliv. Vzrostl počet lidí, kteří si mohli dovolit utrácet za nadstandard. Tím vzrostla spotřeba, došlo k větší komercionalizaci trhu. Úspěšní tak nepřímo získali část toho, co jim v rámci přerozdělování pomocí progresivních daní socialisté sebrali. Tento efekt se však projevil pouze u malé části, těch „nejzdatnějších“. Pozitivní vliv růstu spotřeby na ekonomiku a příjmy elit byl těmi nejbohatšími společně se socialisty dále rozvíjen i za pomocí zadlužování států i jednotlivců.

Sociální stát však dlouhodobě deformuje pracovní trh. Míra přerozdělování dosáhla takové úrovně, že roste počet lidí, kterým se pracovat nevyplatí. Získávání potřeb prací přestalo být nutností.

Náklady sociálního státu a dalších socialistických vymožeností prodražují cenu práce a celkové produkce. Výrobky produkované v DEMOKRATICKÉM SOCIALISMU, v němž žijeme jsou díky vyšším „socialistickým“ nákladům dražší a ztrácejí konkurenceschopnost. Zatím dokážeme udržovat konkurenceschopnost, díky vysoké produktivitě a lepšímu knot-how. Některé ekonomiky se v tomto směru vyvíjí rychleji než ty naše socialistické. Podíl prostředků vynakládaných na výzkum a vývoj technologií díky sociálním výdajům klesá.

Dnes prakticky všechny systémy demokratického socialismu každoročně spotřebují více zdrojů než dokáží vyprodukovat. Zadlužování je dnes v těchto zemích hlavním zdrojem ekonomického růstu. Jsem přesvědčen o tom, že všechny socialistické systémy ve svém důsledku zákonitě vedou ke zhroucení systému.