Reálná Demokracie

Společenství lidí se může dohodnout na společném sdílení zdrojů a najmout si jejich správce. Správci jsou zvolení politici. Zdroje jsou po předcích zděděné hodnoty hmotné (infrastruktura, nerostné bohatství, majetek,…) i nehmotné povahy (znalosti, kultura, pozice ve světě,…). Zdroje lidé průběžně vytvářejí a část (např. daně) jich předávají ke správě svým zaměstnancům (politici a úředníci).

V ideálním demokratickém uspořádání jsou politici v roli zaměstnanců placených občany. Občané jsou majiteli státu, kteří své zaměstnance řídí. Hodnocení zaměstnanců (politiků) se odehrává formou voleb.

V ideálním případě by to bylo podobné, jako v Hrabalově Postřižinách (Menzlův film): „Pane správce, musíte se více snažit!“

Reálná správa státu pomocí demokracie je však z mnoha důvodů poněkud jiná. Politici a úředníci nepřijímají roli zaměstnanců, místo toho se staví do role vlastníků státu. Občana se jim podařilo „vtlačit“ do role zákazníka státu, který musí „kupovat“ to co mu „naservírují“ a platit tolik, kolik oni určí.  Politici a úředníci si vytvářejí vlastní strategii a cíle. Při správě zdrojů, na jejichž tvorbě se prakticky nikterak nepodíleli a nepodílejí se chovají, jako jejich majitelé. Nekontrolovatelná správa zdrojů je z mnoha  důvodů výhodnou činností. Proto je jedním z hlavních strategických cílů, který je všem zúčastněným (politici a úředníci) společný, snaha udržet se u moci.

Technicky se tato strategie realizuje formou oficiálních a neoficiálních finančních toků nasměrovaných do „politické práce“. Politická práce je vlastně marketing, jehož cílem je získat co nejvíce pozic ve správě státu. Volební výsledek je do značné míry přímo úměrný prostředkům vynaloženým na politický marketing.

Dnes se více prosazují nákladnější postupy „přímého politického marketingu“. Tím je na jedné straně slibování a rozdávání části spravovaných zdrojů voličům. Na druhé straně slibování snížení míry okrádání produktivních voličů daněmi.

Tahle modernizace politiky degraduje občany do role zaměstnanců (nebo spíše nevolníků, či otroků) o které politici a úředníci pečují. Nevolníkům tak demokratičtí vládci určují výši povinných desátků. Určují co je správné, co se smí a nesmí říkat, co se smí a nesmí dělat a  podobně. Prakticky tak z lidí dělají nesamostatné a nezodpovědné stádo. Pro svůj „dvůr“ vládci vytvářejí stále nové a „důležitější“ instituce, aby mohli o své „ovečky“ lépe pečovat.

Nelze se potom divit, že se politici občas zapomenou a sklouznou k chování monarchů, oni jimi totiž v kolektivní formě společně s úředníky jsou. Bohužel, však na rozdíl od skutečných monarchů nemohou hledět do vzdálené budoucnosti své říše. Musejí se snažit co nejrychleji zabezpečit, neboť budoucnost každého z nich je díky „demokratickému“ střídání nejistá. Realizace dlouhodobějších cílů je v takové situaci téměř nemožná.

Náklady na správu téhle demokracie rostou stejným tempem, jako lenivost a nezodpovědnost jejich občanů. Obojí nedává dobrou prognózu budoucnosti. Nejspíš by bylo nejvhodnější založit „novou firmu“.