Proč nedávám almužnu?

Odmítání sociálních systémů je často kritizováno jako sobectví a lakota, či bezohlednost ke slabším. Nevylučuji, že pravicové strany mohou tyto motivy populisticky využívat, nicméně předpokládám, že nejen můj motiv neustálých útoků na sociální stát je zcela jiný.

Každý normální člověk má tendenci projevit soucit vůči neúspěšným či slabým. Málokdo si však přizná, že se svojí pomocí „nadřazuje“ pomáhanému a posiluje tím své ego. Dokonce připouštím, že si to většina dárců ani neuvědomuje, jejich podvědomí však ano. Samozřejmě zde nepíši o občasné vzájemné výpomoci, ale o jednostranném toku výpomoci.

Historie a praxe ukazuje, že obdarovaní díky darům přežijí nebo si i pomohou, ale na své dárce v důsledku vždy pohlížejí nenávistně. Pro každého člověka (včetně toho největšího nuzáka) je nejdůležitější hodnocení sebe samého. Přijímání milosrdných darů uspokojuje tělo, ale ničí duši. Obdarovaní jsou frustrováni konfrontací se skutečností, že někdo může být dárcem.

Poptávka po projevování soucitu mnohdy paradoxně vyvolává brutální utrpení. V některých zemích „pasáci“, žebráků dětem usekávají ruce a nohy, aby svoji „nabídku“ projevování soucitu vylepšili. Čím více soucitu takoví mrzáčci vyvolají (což se projeví vyšší tržbou), tím vzroste poptávka po mrzačení dětí. V očích dobrosrdečných turistů rozdávajících almužnu jsem tedy zlý a lakomý, oni konají dobro. Všichni však máme dobré úmysly, jen někteří si neuvědomují jejich nepřímé důsledky, a z neznalosti vyvozují chybné soudy.

Když půjdou mé daně na vědu a školství vůbec mi nebude vadit jejich případné zvýšení. Jsou-li však použity na sociální účely, ničí možnost mnoha lidí zabezpečit sebe a svoji rodinu vlastní aktivitou. Jistěže díky sociální výpomoci přežijí snadněji, ale neustálé přijímání pomoci je vnitřně degraduje do role chovných tvorů, přežívajících z vůle chovatelů. Tento negativní pocit lze nejsnadněji kompenzovat násilnou krádeží. Pocit úspěchu ze získání kořisti vlastní dovedností, je sladší, než pomíjivé utrácení sociálních dávek. Úspěšný zloděj, je v komunitě zlodějů prostě úspěšný a může si vážit sám sebe. Tenhle pocit nelze nikomu darovat, a rozdáváním sociální výpomoci už vůbec ne.

Jistě je možné hledat pro lidi možnosti jejich lepší seberealizace, má to však své limity. Pozitivní diskriminace má na její uživatele podobný vliv, jako hra, ve které rodiče nechávají své děti úmyslně snadno vyhrávat.

Sociální systém tedy pomáhá lidem přežít, ale současně vytváří stále větší množství lidí, kteří si neváží sami sebe, své neštěstí utápějí v drogách nebo agresi. Může nám jich být líto, ale nejvíce jim pomůžeme tím, že je necháme, ať si pomohou sami.