Krize nebo jen návrat k normálu?

Ještě před pár lety jsme zažívali takzvanou konjunkturu. Spotřeba všeho rostla rychle. Růst spotřeby umožňoval růst firem. Kdo rychleji rostl více vydělával.

Lidé a státy však neutráceli více proto, protože dokázali být produktivnější a efektivnější. Lidé a státy nedokázali více „vydělat“, pouze více utráceli. Na růst spotřeby si půjčovali.

Množství prodávaných produktů rostlo, rostly i ceny a obchodní marže. Zákonitosti trhu jsou však nekompromisní. Pokud někdo nakupuje na úvěr prodává tím předem svoji práci, kterou ještě nevykonal. Budu-li přesnější: Dlužník se zavazuje svoji práci prodat a dluhy splatit. Zda dlužník svoji práci prodá, a zda ji prodá za předpokládanou cenu není nikdy jisté.

Jisté však je, že v budoucnu bude dlužník platit dluhy a o to méně bude utrácet. 

Dnes již mnoho lidí své dluhy splácí. Lidé nakupují málo, protože většinu vydělaných peněz posílají svým věřitelům. V době, kdy si lidé půjčovali utráceli více než dokázali vydělat. Proto poptávka rostla. Lidé už nakupovali, teď to musí zaplatit.

Dnes poptávka klesá a klesají i ceny. Klesá i cena práce. Splátky dluhů však neklesají. Podíl splátek dluhů na příjmech obyvatel proto roste. Množství peněz zbývajících na nákupy proto klesá. Klesá i poptávka po práci. Mnoho lidí svoji práci nedokáže prodat. O produkty, které svojí prací dokáží vytvořit už není zájem. Z hlediska trhu je produktů nadbytek. Lidská práce je také produkt, kterého je nadbytek.

Životnost domů je však velká, i životnost ostatních produktů je mnohdy v řádech několika let. Většina lidí se bez nových nákupů snadno obejde. I firmy jsou dobře vybaveny. Mnohé firmy v důsledku propadu poptávky omezily výrobu. Současné technologické a výrobní vybavení jim bohatě stačí. Firmy většinou nepotřebují rozšiřovat výrobu. Proto omezili své nákupy také.

Státy se snaží poklesu spotřeby zabránit. Půjčují si peníze a rozdávají je. Utrácení státem vypůjčených a rozdaných peněz na čas omezuje propad poptávky. Státní výdaje však zvyšují obavy věřitelů o vypůjčené peníze. Obavy rostou s rostoucím zadlužováním. Investoři proto úvěry omezují a snaží se peníze, kterým také přestávají věřit, použít na nákup něčeho, co je schopné uchovat si alespoň částečně reálnou hodnotu. Takové produkty většinou nevznikají aktuální prací (pozemky, nerostné bohatství).

Ve chvíli, kdy státům už nikdo nic nepůjčí (a ta chvíle se blíží) mohou sice státy tisknout nekryté peníze. Ochota cokoliv prodat za nekrytě natisknuté peníze obvykle mizí mnohem rychleji než produkce nekrytých peněz.

Politici se snaží krizi, která vznikla z poptávky vyvolané dluhy, léčit stimulováním poptávky dalšími dluhy. Tím pouze oddalují návrat k normálnímu procesu směny. To co je nazýváno krizí je pouze „absťákem“ z nesmyslné spotřeby, která byla stimulována dluhy.

Politici i mnozí ekonomové pořád věří příchodu jakéhosi „oživení“. K dalšímu růstu poptávky, však není žádný racionální důvod. Dokud nepochopíme, že růst poptávky v uplynulých letech nebyl přirozený a nelze se k němu vrátit, nemůžeme nic vyřešit.