Kolik lidí poslat na jatka?

Lidská práce je produkt, jako každý jiný. Stejně tak jako suroviny, nebo práce zvířat.

Na začátku minulého století nahradili lidé práci koní železniční a automobilovou přepravou. Miliony koní se staly zbytečnými a skončily na jatkách. Stroje však nahradily i lidskou práci. Miliony lidí se staly díky strojům z ekonomického hlediska zbytečnými.

Lidé, kteří vlastnili půdu a stroje, si vystačili z prací obsluhy strojů, ostatní se stali zbytečnými. Vlastníci si mohli vyrobit a směňovat své produkty v rostoucím komfortu i bez nich. Lidé však nejsou koně a nenechají se zabít, dokázali si vybojovat násilím své právo na život. Práce se mezi lidi naředila a zkrátila se pracovní doba. Vznikly i nové produkty z oblasti zábavy a trávení volného času. K řešení rozporu mezi přebytkem pracovní kapacity a její potřebou to však nestačilo (potřebu pracovní kapacity určují vlastníci primárních zdrojů). Počet lidí zredu

kovaly až dvě světové války. Teprve po nich nastala přibližná rovnováha mezi poptávkou a nabídkou pracovní síly. Války posloužily podobně, jako koňská jatka.

Zjednodušeně lze napsat, že růst produktivity práce snižuje poptávku po práci. Množení lidí zvyšuje nabídku lidské práce. Výsledný rozpor snižuje cenu práce. Cena práce klesá až na hranici reprodukčních schopností pracovní síly.

Sociální systémy a úvěry umožňují překonat krátkodobé výchylky v poptávce po lidské práci. Vytvářejí časový prostor pro vznik a zařazení nových produktů do procesu směny. Nové produkty zvyšují komfort života, důsledkem je růst životní úrovně. Celkově roste spotřeba. Růst spotřeby je nezbytný pro absorbování převisu nabídky pracovní síly.

Současné sociální a úvěrové systémy však také uměle zvýšily náklady na pracovní sílu. Na růstu ceny pracovní síly se podílí také snížená reprodukce lidí v těchto zemích. Vzhledem k jedinečnosti některých produktů dokázaly západní firmy úspěšně uplatnit své produkty na globálním trhu. Prodávali tím i drahou práci svých zaměstnanců.

Situace se však změnila, s příchodem větší globalizace trhů. Pracovní síla migruje po celém světě, na místě výroby přestává záležet. Důsledkem je, že firmy v tzv. západních zemích nedokáží při využití domácí pracovní síly konkurovat na světových trzích. Chtějí-li firmy přežít, nemohou nakupovat předraženou pracovní sílu. Státy se snažily postupně eskalující situaci řešit pomocí úvěrů, regulací a sociálních systémů. Účinek těchto nástrojů se však již téměř vyčerpal. Současně však tyto zásahy do trhu (podotýkám, že jistě dobře míněné) způsobily další nákladovou zátěž všech ekonomických subjektů.

Potřeba neustálého růstu je často komunisty a socialisty kritizována. Nicméně regulace, jejichž vrcholem je centrálně plánovaná ekonomika nic neřeší. Zastaví či zpomalí růst převisu pracovní síly, zastaví či zpomalí však i růst životní úrovně a celkový vývoj společnosti. Problém vyplývající z exaktních zákonitostí tím nevyřeší, jen oddálí jeho příchod. Regulacemi spoutané a zpomalené ekonomiky ztrácejí schopnost konkurovat těm méně regulovaným. Dostávají se do závislosti, případně ztrácejí schopnost vojenské obrany svého území.

Globální konkurence umožńuje nákup všech potřebných komodit, včetně lidské práce za ty nejvýhodnější ceny. Díky tomu životní úroveň v mnoha západních zemích nebývale vzrostla. Problém však je, že vzrostla na dluh. Dlouho skrývaný rozpor mezi nereálným oceněním práce na západě a její globální cenou, se projevil v okamžiku, když vznikla vážná pochybnost o schopnosti dlužníků splatit své dluhy.

Ve vzniklé panice si mnoho investorů uvědomilo, že firmy, které vlastní nebo jim půjčili, nejsou schopny generovat zisk a splácet dluhy. Firma, která dlouhodobě neprodukuje zisk je bezcená a takových je dnes na západě mnoho.

V panice poslední doby se stále více množí názory a z nich vyplývající zásahy do ekonomiky, které celou situaci ještě zhoršují a vyostřují. Takzvané nalití peněz do bank, automobilek či jiných firem problémy pouze rovnoměrněji rozloží na celé ekonomiky. Hlavní rozpor – vyšší cena západní pracovní síly, než cena pracovní síly globálně tržní se tím nevyřeší.

Systém směřuje zcela zákonitě k rovnováze. V rovnováze bude tehdy, když na Zemi zůstane taková kapacita pracovní síly, kterou dokáží využít vlastníci primárních zdrojů (půda, suroviny). Všichni ostatní jsou přebyteční. Vzhledem k tomu, že na Zemi žije 6,7 miliardy lidí, znamená to významnou redukci. Neuvádím to proto, že by se mi to líbilo, ale proto, abychom věděli, před jakou hrozbou stojíme. Většina z nás se může stát velice snadno zbytečnými.

S problémy převisu nabídky pracovní síly se lidé setkávají již po tisíciletí. Dříve přebytečnou pracovní sílu pohltila výstavba pyramid či chrámů. Dnes by podobně mohla pomoci kolonizace Měsíce či Marsu. Ostatně stavba galér a kolonizace vzdálených kontinentů měly v šestnáctém století také příznivý ekonomický účinek.

Dobývání kosmu může výrazně zvýšit poptávku po vysoce kvalifikované pracovní síle. Problém však je s financováním takových projektů (např. USA nebudou schopny minimálně 5 let cestovat na oběžnou dráhu). Dnes už je většina aktiv v držení zahraničních subjektů. Západní civilizaci zbyly převážně dluhy. Možná by někdo dokázal přemluvit Číňany, Indy či Araby, aby si objednali výstavbu hotelů na Marsu a Měsíci. Možná je to politická utopie, ale ekonomicky by to jistě fungovalo.