Člověk si nejdříve myslel, že Země je placatá a nic kromě ní neexistuje. Později si myslel, že je Země středem Vesmíru a je jedinou planetou. Dnes si většina lidí myslí, že je jedinou realitou hmota.
Fyzikové se už mnoho století snaží hmotu popsat a pochopit. Celkem logicky se dostali k základním stavebním kamenům hmoty. Nejprve našli částice shodné pro určitý druh hmoty a nazvali je atomy (rozměr = 10-10 m). Od té doby si si fyzikové vymýšlejí různé „jemnější“ modely struktury atomů a další hmoty. Většině lidí je známý Rutherfordův model atomu, ve kterém obíhají elektrony kolem jádra.
Rutherfordův model nahradil model Thompsnův, který nepředpokládá obíhající elektrony, ale jakýsi kulovitý atom (puding) ve kterém se náhodně vyskytují jeho části. Oba modely jsou při hlubší analýze zavádějící a nepřesné.
Rozměr elektronu se odhaduje 10-18 m. Elektron je tedy teoreticky 100 milionkrát menší než celý atom. U protonů a neutronů byla provedena další dekompozice na kvarky, jejichž rozměr se odhaduje 10-19 m. Uváhy o rozměrech těchto částic jsou prakticky nesmyslné. Pokud by totiž měly nějaký rozměr, znamenalo by to, že jsou tvořeny ještě něčím menším. Seriózní fyzik vám řekne, že nevíme co je pod rozměrem 10-19 m a dodá, že se to ani zjistit nedá. V těchto rozměrech totiž platí Heisenbergův princip neurčitosti absolutně (nelze zjistit současně polohu a hybnost částice).
Pod rozměrem 10-19 m už ztrácí pojmy prostoru a času význam, který známe. Při zkoumání detailů hmoty jsme již doslova narazili na její hranice. Když se zbavíme hmotového paradigmatu, můžeme si vytvořit mnohem přesnější model hmoty:
Hmota je produktem interakcí nehmotného světa. To co považujeme za elementární částice, jsou výstupy z nehmotného prostředí. Kvarky jsou vlasně generátory hmoty, které budí nehmotné informace. Elektrony a ostatní leptony jsou obdobnými generátory náboje. Výstupy z nehmotného prostředí zcela mylně považujeme za náhodné. Nehmotné prostředí však vůbec nepodléhá zákonitostem prostoru a času. Další pokusy o modelování částicových modelů v rámci časoprostorových paradigmat (např. struny, či superstruny) jsou v důsledku zavádějící. Prostor a čas jsou imanentními vlastnostmi hmoty, ale pouze hmoty. Hmota, a celý hmotný Vesmír, ve kterém žijeme, jsou však jen jedním ze složitých výstupů z nehmotného prostředí. Nehmotný svět je přitom mnohem rozsáhlejší (informačně) než ten hmotný který zatím zkoumáme (ten je jen podmnožinou).
Zkoumání nehmotných zákonitostí vyžaduje zcela nové metody a postupy, které se více blíží analýze počítačových programů. V našem případě je to podobné, jako kdybychom chtěli analyzovat program v počítači, který neovládáme (nemůžeme na něj působit), můžeme pozorovat pouze signál, který z něj vychází do monitoru.
Na základě dostatečně abstraktních úvah, si možná dokážeme uvědomit, že gravitace je vlastně převrácenou hodnotou vzdálenosti. Že gravitace je vlastně to, co vnímáme jako prostor. Stejně tak je elektromagnetismus počítáním (cyklus vyhodnocování informací), tedy je tím, co vnímáme jako čas. Vlastně porovnáváme počet cyklů v elementech. Obojí dohromady, tedy vytváří prostoročas, ve kterém žijeme, jeho energii, a tedy hmotu.
