Globální kapitalismus

Kapitalistické ekonomiky jsou v západních zemích již dlouho. Na konci dvacátého století se prosadily u nás i v Číně.

Kapitalismus nepotřebuje demokracii, může fungovat v jakémkoliv mocenském systému. Zkusme si představit, co by se asi stalo, kdyby se komunisté v ČSSR rozhodli pro kapitalistickou ekonomiku stejně jako ti čínští. Provedli by malou privatizaci, možná by i prodali nějaké podíly ve státních firmách. Nejdřív by z nich udělali akciovky. Možná by transformaci prováděli úplně stejní lidé, kteří privatizaci skutečně dělali. Všichni by však byli ve stejné straně (a mnozí v ní i byli).

Změny životní úrovně a rozvrstvení lidí z hlediska majetku by možná bylo podobné jako teď. Nikoliv však personálně, byla by zřejmě zachována silnější stopa výchozího majetkového stavu a politického vlivu. I kapitálová struktura by se zřejmě vytvořila jinak. Nebyly by žádné restituce a rozložení bohatství by odpovídalo stranickým pozicím (asi více než nyní). Svoboda slova by byla zřejmě omezena více než nyní. Mnoho lidí by ji však neřešilo, sílící kapitál už vůbec ne. Možná by byla proto revoluce až teď, podobně jako v Tunisku.

Lidé vnímají růst životní úroveň, jako růst spotřeby. Pro růst spotřeby je zapotřebí více produktů. Kapitalistická soutěž je nejúčinějším motivátorem ke zvýšení produkce. Kapitál investuje do zvýšení produktivity a dosahuje vyšších zisků. Lidé víc vyrobí i spotřebují. Ekonomika se rozšířuje o služby. Služby vytvářejí další prostor pro investice. Lidem se lépe žije, a produktivněji pracují a samozřejmě musí vydělat i na výnosy z kapitálu.

Ekonomické chování je kapitalismus. Bez ekonomického chování klesá efektivita ekonomiky. Čím kapitalistější systém tím více je efektivní (efektivita je výhodná z hlediska ekonomiky celku, jednotlivce může zvyšování efektivity zcela odstřihnout od zdrojů).

Dnes investor postaví snadno továrnu téměř kdekoliv. Naberou lidi a nechají je vyrábět a prodávat auta. Takhle investuje kapitál na celém světě, i ve střední a východní Evropě (zejména instantní automobilky). Dneska nejvíce investují v Číně nejen automobilky. Investice nalévají do ekonomiky peníze, proto jsou v Číně inflační tlaky. Čínský politickobyrokratický aparát si samozřejmě vylepšil i platy i sídla, jejich životní úroveň vzrostla v proporci s přitékajícím kapitálem.

Po připojení Hongkongu k Číně došlo k postupnému ovlivňování politické vládní struktury hongkongským kapitálem. Z Hongkongu je dnes jedno z největších řídících ekonomických center. Podnikatelé z Hongkongu přenesli a rozšířili své výroby v Číně. Čínská ekonomika není řízena z centra. Je řízena i kapitálovými uskupeními, které intenzivně spolupracují s vládnoucími představiteli. Čína transformovala ekonomiku na kapitalismus. Privatizovali část ekonomiky a stále v tom pokračují. Kapitalismus v podmínkách Číny skvěle prosperuje. Boom z růstu produktivity vyplývající z větší ekonomické svobody tam bude trvat i déle. Největší prospěch z privatizace má vládnoucí vrstva (to platí všude). Základem růstu Číny je však příliv investic.

Podobně jak roste hongkongský kapitál z Číny, roste německý z bývalé komunistické Evropy. Kapitál se šíří v Evropě na východ a v Číně na západ. Ve střední a východní Evropě je také levnější pracovní síla, kterou lze využít. Tak jako k nám přichází levnější pracovní síla z východu, přichází v Číně ze západu.

Politické vedení každé země je nějaká dohoda organizovaných elit. Komunističtí vládci v Číně se od těch evropských liší pouze v tom, jak lidem zdůvodňují, proč jsou u moci.

V kapitalismu se všem daří skvěle, dokud spotřeba roste a roste tím i poptávka po pracovní síle. Jakmile poptávka po pracovní síle klesne (po nasycení trhu klesne vždy), klesne i cena práce pod úroveň pokrytí reprodukčních nákladů. V systému jehož cílem je zisk, jsou „neziskoví“ lidé přítěží. Kapitalismus je nepotřebuje. V technologicky vyspělé společnosti však vlastní „ziskovost“ většina lidí nemůže vůbec ovlivnit. Bez práce se snadno ocitnou celá odvětví a regiony. Udržení sociálního smíru ve stagnujícím kapitalismu se stává příliš nákladným. Investoři proto mění svá aktiva. Místo investic do výroby (v EU) kupují státní dluhopisy. Tam kde se zastaví růst produkce, následuje pokles životní úrovně (existující životní úroveň je udržována dovozem produkce na dluh).

Rozdíl mezi Evropou a Čínou je především v tom, že Čínský trh není nasycený, a dlouho nasycený nebude. V Číně může kapitál ještě mnoho let snadno růst. Jsou tam miliony lidí, kteří chtějí, aby je někdo „naučil vyrábět si auta“. Jsou tam miliony lidí, kteří si ještě nepůjčili a chtějí a mohou pracovat za mzdu, kterou se kapitálu vyplatí nakupovat.

Když někdo řekne „komunistická Čína“ tak si pod tím představím kapitalistický stát řízený jedinou politickou stranou (která si říká komunistická). Když se řekne „demokratická ČR“ představím si kapitalistický stát řízený soupeřícími politickými stranami (politickobyrokraticko-ekonomickými  uskupeními).