Eurotunel

Fungování lidské společnosti je založeno na produkci a přerozdělení zdrojů. Zdroje jsou přerozdělovány trhem a státem.

V sousedním Německu systém celkem funguje. Je však založen na přerozdělování produkce v rámci Evropy a světa. Němcům patří mnoho firem nejen v ČR. Výkonnost německé ekonomiky jako celku je proto vyšší než místní spotřeba. Proporce mezd a cen umožňují pohodlný a spokojený život. Nezaměstnanost je nízká. Přerozdělování trhem tedy v Německu funguje. Problémem je přerozdělování státem, které je závislé na prohlubujícím se státním dluhu.

Větším problémem však je ohrožení minulých investic. Přebytky ekonomického výkonu se v rámci Evropy transformovaly v závazky „slabších“ ekonomik a států. Původní předpoklad, že budou řečtí a italští pracující, živit německé investory (často důchodce) se ukazuje být chybným.

Mnozí namítají, že „jižani“ vše prožrali, a tedy musí platit. Námitka však má pouze morální rozměr, ekonomicky nic neřeší. Logicky dojdeme k závěru, že jim neměli věřitelé půjčovat. To je však také pouhé tlachání, které dnes nic neřeší.

Chybné investice bude nutné odepsat. Tuto skutečnost se snaží státníci i investoři (reprezentovaní nejčastěji bankami) zastírat a vytvářejí iluzi, že se problém nějak vyřeší. Získávají tím čas, aby nevyhnutelné ztráty nenesli oni, ale ostatní.

Přerozdělování trhem funguje v Německu, nefunguje však v okolí. Ekonomická situace Německa se od okolí značně liší. Základním rozdílem je odlišná majetková struktura ekonomiky a v minulosti vytvořená infrastruktura. My jsme se smířili s tím, že jsme periferií Německa, která poskytuje čtyřikrát levnější pracovní sílu. Lidé v jižních zemích Evropy takto žít nechtějí. Prostřednictvím finančního systému (dluhy jsou prostředek) se je k tomu snaží přinutit. Řekové na zahraniční investory pracovat nechtějí nebo nemohou, i když jim to formou spotřeby na dluh „slíbili“. Očekávaná nadprodukce je naprosto nereálná.

Eskalace problémů (insolvence států) se neodvratně blíží, dluhy možná „zamázne“ ECB, to však nepřinutí „jižní“ země k tomu, aby pracovali na investory (nejsou to jen investoři němečtí). Rostoucí světová produkce bez problémů uspokojí evropskou poptávku. Problémem je, že Evropa nemá jistotu, že bude možné za vytištěné evropské peníze ve světě levně kupovat. Evropa na rozdíl od USA nedisponuje dostatečnou vojenskou silou, která by užití emitovaných peněz mohla od dodavatelů surovin vynutit.

Oddalováním řešení a bagatelizací situace politici pomáhají především soukromým investorům. Ztráty, kterým se nelze vyhnout, celkově narůstají, zaplatí je však stát, tedy občané. Cílem politiků není záchrana Evropy, ale socializace ztrát, pro zachování soukromých zisků.