Ekonomika států stručně

Podstatu ekonomiky států lze popsat několika jednoduchými rovnicemi, které může snadno pochopit běžný občan.

Základní rovnice popisující ekonomiku státu vypadá v nejjednodušší formě takto:

L*P + R = S*B + D + C

Kde

L = průměrná spotřeba na člověka, tato spotřeba je součtem individuální spotřeby i spotřeby státu, v této základní podobě je do spotřeby zahrnován i nákup majetku (majetek je nákupem vyloučen ze spotřeby těch, kteří jej nevlastní)

P = počet spotřebovávajících osob – jsou to všichni občané, ale i ostatní lidé spotřebovávající v ekonomice státu

R = válečné reparace vítězům nebo předávání zdrojů státu nadřazeným subjektům (např. EU)

S = průměrná tvorba zdrojů na ekonomicky aktivního člověka (všichni pracující i podnikatelé)

B = počet ekonomicky aktivních lidí (ten je vždy menší než počet spotřebovávajících osob B<P )

D = úvěry (státní dluhy, soukromé dluhy, všechny dluhy všech subjektů nacházejících se v ekonomice

C = válečná kořist, příjmy z reparací od poražených, příjmy od vnějších subjektů (podřízené státy, EU)

Rovnice je v základní podobě statická a znázorňuje bilanci pro jeden rok.

Na levé straně jsou uvedeny všechny spotřebovávané zdroje. Ve finančním vyjádření jsou to výdaje. Na pravé straně jsou získávané zdroje. Finančně vyjádřeno příjmy.

Obě strany rovnice se musí vždy rovnat, pokud se nerovnají ekonomický a státní systém přestává fungovat. Pokud je v ekonomice spotřebováváno více zdrojů, než je vytvářeno musí být rozdíl vyrovnáván cizími zdroji, tedy zadlužováním.

Ve chvíli kdy použijeme finanční vyjádření měli bychom rovnici zpřesnit. Měnová politika a finanční spekulace produkují peníze bez produkce příslušných reálných zdrojů. Objem příjmů je tedy navyšován, i když se objem reálných zdrojů nemění.

Na levé straně se finanční virtualita projeví růstem výdajů, kterému neodpovídá nárůst reálně spotřebovávaných zdrojů.

Rovnice po rozšíření pro finanční popis tedy vypadá takto:

L*P+L*P*V + R = S*B+ S*B*V + D + C

Kde V je koeficient umělého navýšení hodnoty.

Výdaje jsou tedy vyšší o výdaje na měnovou a spekulativní politiku. Na druhé straně jsou vyšší příjmy o příjmy z nadhodnocené ceny zdrojů. Smyslem měnové a spekulativní politiky je parazitování na směně. Je to forma přerozdělování, která umožňuje získávání příjmů bez produkce zdrojů. V uzavřené ekonomice může být tento vliv zanedbatelný.

Hlavní efekt měnové a spekulativní politiky se projevuje v případě vzájemných vztahů ekonomik. Pokud je pro mezinárodní obchod používána měna nějakého státu, může tento stát pomocí měnové politiky uměle navyšovat hodnotu zdrojů, které v jeho ekonomice vznikají. Stát, který na takový obchod přistupuje (používá měnu druhého) získává při vzájemné směně finančně nadhodnocené produkty a sám utrží za své produkty podhodnocené příjmy.

Uvedená rovnice je statická platí pro jeden rok. Snadno však můžeme pomocí dvou rovnic vyjádřit dynamiku státní ekonomiky:

Období 1 (vstupní):

L*P + R = S*B + D1 + C

Období 2 (následující):

L*P + R + D1*I = S*B + D2 + C

Dluhy vzniklé v jednom období musí být uhrazeny v dalších obdobích. Musí být uhrazeny i úroky. Úhrady dluhů a úroků proto navyšují výdaje v následujících obdobích. Za tyto výdaje neobdrží ekonomika žádné reálné zdroje. Při neustálém zadlužování tedy výdaje rostou, ale neodpovídá tomu přírůstek spotřebovávaných zdrojů. Dluhopisy i úroky jsou vždy na několik let, pro názornost jsem však použil pouze dvě zjednodušující rovnice.

Dluhy je možné splatit pouze tehdy, když se zvýší příjmy (pravá strana rovnice). Nové dluhy umožní pouze splacení starých, ale zadluženost nesnižují. Tu může snížit pouze vyšší produkce zdrojů nebo válečná či spekulativní kořist.

Vyrovnanost obou stran rovnice je naprosto nezbytná. Všechny členy rovnice jsou proměnné. Jejich změna však není jednoduchá. Všechny fungující státní systémy ji musely vyřešit. Státní systém, který to nedokáže přestává existovat.

Komunisté v dobách reálného socialismu (dnes např. v Severní Koreji) drží rovnici v rovnováze regulací spotřeby. V centrálně plánované ekonomice a diktatuře lze spotřebu omezit téměř libovolně, až k hranici bídy.

USA i CCCP si navyšovaly příjmy válečnými reparacemi a finančními spekulacemi (Rubl-RVHP, USD, MMF).

Ekonomiky většiny států nedokáží vytvořit dostatek potřebných zdrojů a proto volí cestu zadlužování.

Nacistické Německo zvýšilo své příjmy nejprve pomocí dluhů a následně pomocí válečné kořisti. Svojí aktivitou však také způsobilo úbytek počtu lidí na straně spotřeby, přičemž odpovídajícím způsobem neklesla produkce zdrojů.

Považuji za vhodné více rozvinout ještě dvě proměnné L – celkovou spotřebu:

L=PC + PA+ GC + GA

Kde

PC – individuální spotřeba (průměrná)

PA – individuální akumulace majetku (průměrná)

GC – náklady na provoz státu (státní spotřeba na osobu)

GA – státní akumulace majetku (na osobu)

V případě akumulace majetku jsou na trhu realizovány výdaje. Akumulované zdroje jsou následně spotřebovávány vlastníky těchto zdrojů. V důsledku tedy zvyšují schopnost produkovat zdroje. Proměnou S – průměrná tvorba zdrojů tedy můžeme rozvinout:

S = W.A

W- pracovní výkon

A – zdroje zvyšující produktivitu a zdroje ke zhodnocení

Země s rozvinutou infrastrukturou (státní i soukromou) jsou schopny produkovat větší objem reálných zdrojů, než ty které mají akumulaci z minulosti menší. Některé akumulované zdroje jsou navíc likvidní (lze je prodat). Prodejem majetku lze navýšit pravou stranu rovnice. Tento způsob financování je standardním zdrojem příjmů státního rozpočtu ČR. Zde je však nutno podotknout, že stát získal majetek revoluční kořistí a nikoliv akumulací. Akumulací však ten majetek vznikl. Vlastníkům však byl ukraden.

Ve státě může nastat problém i v rámci vyrovnané rovnice. Pokud vzniknou velké rozdíly ve spotřebě – někteří jsou schopni akumulovat mnohonásobně více než je běžná spotřeba většiny. Větší spotřeby dosahují jednotlivci obvykle tím, že produkují více zdrojů a mají tedy větší příjmy. Vyšších příjmů lze však dosáhnout i bez vyprodukování odpovídajícího množství reálných zdrojů. To vyvolává touhu většiny po přerozdělení spotřeby. Většina tedy různými formami přinutí více spotřebovávající subjekty k odevzdání majetku. Děje se to buď různými formami zdanění, nebo se jim majetek revolučně ukradne pomocí znárodnění. Takto získávaný majetek se objeví na pravé straně rovnice buď jako kořist C , nebo zdroj zvyšující produktivitu – A

Zde tedy uvedu základní rovnice v rozvinutější formě:

I:(PC + PA+ GC + GA )*P+(PC + PA+ GC + GA )*P*V + R = (A*W)*B+ (A*W)*B*V + D1 + C

II:(PC + PA+ GC + GA )*P+(PC + PA+ GC + GA )*P*V + R + D1*I = (A*W)*B+ (A*W)*B*V + D2 + C

PC – individuální spotřeba (průměrná)

PA – individuální akumulace majetku (průměrná)

GC – náklady na provoz státu (státní spotřeba na osobu)

GA – státní akumulace majetku (na osobu)

P – počet všech osob ve státě

V – koeficient měnového a spekulativního nadhodnocení

R – válečné reparace a platby cizím subjektům (ne za nákup zdrojů)

A -  zdroj zvyšující produktivitu, zhodnocovaný zdroj (na osobu)

W – pracovní výkon (průměrný)

B – počet ekonomicky aktivních subjektů – subjektů produkujících, zhodnocujících zdroje

D1 – dluh v prvním období -  v první rovnici příjem, v druhém období výdaj

C – válečná kořist, nebo příjmy z reparací a od cizích subjektů (ne za zboží)

I – úroky a náklady spojené s dluhy

D2 – dluh v druhém období - příjem