Demokracie a její budoucnost

Na argumentaci opírající se o bezbřehou fanatickou víru v demokracii jako nejdokonalejší a nejlepší společenské zřízení historie začínám být alergický. Silně mi totiž připomíná komunistickou argumentaci o socialismu.

Počáteční úspěchy komunistického socialismu vyplývaly z možnosti využít zdroje, které byly ukradeny lidem, tvořícím je po generace. Nakradené však komunisté nedokázali rozvíjet a udržovat. Vytváření nových vlastních (soukromých) zdrojů zakázali, a proto zkrachovali. Navíc jejich vizi už nikdo nevěřil, ani oni sami.

Podstata úspěchu demokracie spočívá v tom, že lidé sdružují část zdrojů, které vytvářejí(formou daní) a hlasováním rozhodují o jejich využití. Sdružením zdrojů vzniká obrovský potenciál společenského rozvoje. Daňoví poplatníci logicky rozhodují tak, aby zvýšili svoji bezpečnost a vytvářeli podmínky pro efektivnější tvorbu nových zdrojů. Takový systém by teoreticky mohl prosperovat věčně.

Úspěšnost demokracie však zničila utopická představa, že sociální opatření odstraní nesoběstačnost neschopných lidí. Sociální opatření nesoběstačné pouze nasytí a umožní jim, aby se ještě více rozmnožili. Na jejich nesoběstačnosti a neschopnosti se tím nic nezmění. Jestliže však o užití zdrojů rozhodují lidé, kteří je nevytvářejí, zákonitě se další vývoj odchýlí od podporování tvorby zdrojů. Lidé utrácejí daleko nezodpovědněji darované peníze, než ty které si sami vydělali. Výsledkem hlasovacího vlivu nesoběstačných je nesmyslné plýtvání zdroji a zpomalování ekonomického vývoje.

Prosperitu společnosti, lze obnovit pouze odstraněním nekvalifikovaných zásahů do řízení státu. Volební právo nemohou lidé dostávat jako dar, měli by ho získat až teprve, když prokáží svoji schopnost platit daně.