Lidé se chtějí mít dobře. Většina lidí zřejmě považuje za spravedlivé, aby se měli lidé přibližně stejně dobře. Proto lidé většinou podporují různé formy přerozdělování od bohatých k chudým.
Domnívám se, že většina lidí si přeje stát – společnost ve které se mají všichni lidé přibližně stejně dobře. Vytvoření takové společnosti je možné, zažili jsme to i prakticky. Před rokem 1989 se měla většina lidí přibližně stejně dobře. Někdo to hanlivě nazývá rovností v bídě. Objektivně však musím konstatovat, že to zas taková bída nebyla.
Vlády před rokem 1989 hospodařily s vyrovnaným rozpočtem. Tomu odpovídalo tempo budování infrastruktury a životní úroveň obyvatelstva. Obojí výrazně zaostávalo za situací u našich západních sousedů. Je však důležité si uvědomit, že tehdejší stav byl rovnovážným výsledkem plnění strategického cíle – všichni lidé se měli mít přibližně stejně dobře. K dosažení takového cíle je omezování svobody naprosto nezbytné. Nikdo dobrovolně nesníží významně svoji životní úroveň tak, aby tím zvýšil životní úroveň jiných. Musí k tomu být přinucen.
Kapitalismus, který dnes v čisté podobě existuje snad jen v Číně a podobných zemích však nivelizaci životní úrovně vůbec neřeší. Naopak je založen na přirozené soutěži. Úspěšní bohatnou a neúspěšní a poražení chudnou. Systém „každý, vše za své“ ještě více koncentruje úspěch a eliminuje neúspěch. V reálných kapitalistických státech není rozvoj a růst bržděn neužitečnou zátěží péče o neúspěšné. Proto se taková ekonomika i společnost rozvíjí velice rychle, a ty kteří tempo nestíhají odhazuje jako zcela zbytečný odpad. Je to kruté, ale takto se zcela spontánně vyvíjí miliony let i příroda.
Kapitalistická společnost bez přívlastků se dokáže rozvíjet mnohem rychleji než socialistická. Dokáže také vytvořit mnohem větší množství zdrojů. Podmínky čistého kapitalismu však mnoho lidí nedokáže vůbec přežít. Rozdíl mezi životem v kapitalismu a socialismu lze přirovnat k rozdílu mezi životem v džungli a zoologické zahradě.
Socialistické ideologie se snaží krutost kapitalismu zmírnit (přirovnání - obora, rybník). Snaží se vytvořit společnost, ve které se budou mít všichni lidé přibližně stejně dobře. Pokud je přáním většiny lidí, aby se měli všichni přibližně stejně dobře, je demokratické směřování k socialismu zcela jisté.
Současná společnost se pokouší nivelizovat životní úroveň obyvatel a to i v rámci EU. Vytvořeny byly rozsáhlé sociální systémy, dotační systémy, regulační a byrokratické systémy. Problém však je, že cíle (všichni přibližně stejně dobře) jsou dosahovány pomocí zadlužování. Požadovaná a uskutečňovaná úroveň infrastruktury a života je vyšší než odpovídá výkonnosti ekonomiky. Socialisté spatřují problém v nedostatečném přerozdělování. I kdyby však přerozdělování dotáhli do konce (všichni se budou mít přibližně stejně) bude zadlužování pokračovat.
Rovnovážný stav, ve kterém stát funguje, nezadlužuje se a lidé se mají přibližně stejně dobře jsme již zažili před rokem 1989. Tehdejší vláda řídila příjmy i spotřebu. Když nebyly peníze na dálnice, nestavěly se. Když nebyly peníze na maso, zdražilo se. Když nebyly USD na nákup zboží z USA, žádné se nekoupilo. Tehdejší omezení svobody bylo nezbytné, bez něj by systém nefungoval.
Jsem přesvědčen, že se komunisté v době své vlády upřímně snažili a svého cíle dosáhli. Vytvořili stabilní společnost ve které měla většina lidí přibližně stejnou životní úroveň. Dnešní socialistické snahy realizované v rámci tzv. demokracie těžko vyprodukují něco lepšího a cíl je úplně stejný. Stejné jsou i podmínky – přírodní zdroje, obyvatelstvo, pracovní síla apod.
Nynější snahy regulovat a přerozdělovat nutně omezují svobodu. K dosažení vytýčeného cíle (všichni přibližně stejně) bude muset dojít ke stejné míře omezení svobody, jako tomu bylo před rokem 1989. Jak jinak chcete přinutit člověka, který si svojí šikovností dokáže vydělat sto tisíc měsíčně, aby podával stejný výkon za patnáct tisíc. Jak mu zabráníte v emigraci nebo v práci či podnikání „načerno“. Současná míra svobody ve všech oblastech postupně od roku 1990 klesá a vrací se k úrovni před tímto rokem. Naštěstí to ještě tak strašné ještě není, zatím mohu zveřejnit tento text.
Každý socialismus lze v rámci státu, či skupiny států „vystabilizovat“. Horší je to z globálního pohledu, z pohledu globální konkurence. Skutečně kapitalistické státy se rozvíjejí mnohem rychleji a rychle roste jejich síla. Stojí-li tedy dva státy na stejné startovní čáře, tak bude v rozvoji bohatství vždy vítězit ten méně socialistický. V tom socialističtějším však budou menší rozdíly v životní úrovni lidí. V případném soupeření (ekonomickém, či vojenském) však nehraje rovnostářská životní úroveň lidí žádnou roli. Rozhodující je celkové bohatství a celková ekonomická síla.
