Bez práce nejsou koláče

Profláknuté přísloví, které v dnešní době není příliš akceptováno. Nefunkčnost základů pravidel směny je základní příčinou všech problémů, se kterými se lidstvo v posledních desetiletích potýká.

Proces směny si můžeme představit jako uzavřený kruh. Elektrárna vyrobí a prodá energii, nakoupí uhlí a práci lidí. V dolech vytěží a prodají uhlí, nakoupí práci lidí a těžební stroje. Výrobce těžebních strojů nakoupí železo, práci lidí, informační systém pro řízení výroby. Takto bychom mohli pokračovat, až vyjmenujeme všechny firmy a druhy lidské práce. Kruh můžeme uzavřít u člověka, který nakoupí od distributora elektrické energie elektřinu, kterou přemění na světlo a teplo.

Směna umožňuje specializaci a tím roste produktivita všech činností. Lidské potřeby jsou neomezené. Proto se do procesu směny dostává i stříhání trávníků na golfových hřištích případně kosmická turistika.

Složitost a mnohotvárnost směny umožňuje její deformace. V procesu směny se postupně objevují subjekty, které fungují pouze jednostranně. Odebírají z procesu produkty, ale sami nic neposkytují. Jedním z takových prvků je sociální systém. Ten umožňuje dlouhodobou spotřebu jedinců, kteří nic nevytvářejí. Ostatní účastníci směny je k ničemu nepotřebují. Výsledkem je, že každý produktivní účastník směny musí odevzdat větší hodnotu než sám spotřebuje.

Důležitým aspektem směny je investování. Je zcela běžné, že investujete jeden dolar, nic neděláte, nic nevytváříte a přesto očekáváte, že za pár týdnů vám někdo vrátí dva. Někdo tedy musel do procesu směny vložit tu reálnou hodnotu za vás. Nebo někdo jiný o ten dolar, který jste vydělali musel přijít. Investování a půjčování jsou dobrými doplňky směny. Umožňují odložení spotřeby v čase a její znovuobnovení ve vhodnějším okamžiku. Spekulace při níž vyděláte a někdo druhý prodělá je morálně problematická, nicméně proces směny v zásadě nepoškozuje.

Výdělečnost spekulací vyplývá z lepšího přístupu k informacím. Ten kdo má více informací a dokáže je lépe vyhodnotit vydělává. Ten kdo má méně informací nebo je špatně vyhodnotí prodělává. Z toho důvodu je zcela přirozené, že mají subjekty živící se spekulacemi tendenci komplikovat a znepřehledňovat informace o směně.

V přiměřené míře spekulace oživují proces směny. Přemíra spekulací však způsobí, že znevýhodňuje běžné účastníky směny. Díky spekulacím se mohou stát jejich produkty nesmírně žádanými nebo naopak ztratí hodnotu. V obou případech se však reálná potřeba směňování nezměnila. Výsledkem je větší nejistota v plánování a snížení efektivity tvorby produktů (nedostatek, přebytky). Při vyšším podílu spekulací výrobci chudnou a spekulanti bohatnou. Práce s informacemi se stává výnosnější než výroba. Problém však je, že práce s informacemi za účelem spekulací nevytváří nové hodnoty. Tvorba reálných hodnot tedy klesá (a stěhuje se na jiné trhy).

Největší problém do procesu směny vnášejí politici. Rozvíjejí sociální systémy a tím vnášejí do procesu směny jednostrannou spotřebu. Rostoucí náklady nedokáží ostatní účastníci směny pokrývat a chtějí-li si zachovat již získaný standart musejí zvyšovat produktivitu a případně se zadlužují. Prostor pro spekulace roste a politici jeho růst podporují. Politici i spekulanti do směny vnášejí nové peníze. Za normálních okolností jsou všechny peníze podloženy zbožím, které čeká na nakoupení. K jejich získání musí účastník směny něco, co vytvořil nebo vlastní, prodat. Stát či komerční banka nemusejí žádné hodnoty vytvářet, prostě použijí peníze, které nereprezentují nic. Na trhu však nelze rozlišit peníze získané za práci a zboží od těch vytvořených jen tak. Výsledkem je znehodnocování peněz.

Tím, že stát emituje další peníze, nebo si je půjčuje (což je v podstatě totéž) okrádá všechny, kteří už peníze mají a účastníky směny. Je to taková skrytá forma zdanění všech peněz. Většině lidí výše popsaná situace vyhovuje. Určitou míru parazitismu lidé raději snášejí, pokud tím vykupují určitou stabilitu systému. Problémem je, že narušený systém směny nemůže fungovat věčně.

Ekonomická krize a recese nastává v okamžiku, kdy už účastníci směny nedokáží „utáhnout“ zátěž, kterou na ně stát a spekulanti kladou. Tvůrci hodnot už nedokáží uživit přebujelé státní aparáty, zhýčkané sociální parazity a stále bohatnoucí spekulanty. Začínají tedy šetřit. Šetření začíná na produktech, bez kterých se lze obejít. Nejprve klesá spotřeba služeb, následuje pokles spotřeby zboží dlouhodobého charakteru. Klesají ceny domů, aut, nábytku, průmyslového zboží. Z procesu směny postupně vypadávají subjekty, bez kterých se ostatní účastníci směny obejdou. Většina těch, kteří z procesu směny vypadnou se do něj vrátí prostřednictvím sociálního systému ve formě pouhého spotřebitele. Tím ještě více zatěžují celý proces směny dalšími náklady. Výsledkem je rostoucí cena produktů, bez nichž se život člověka neobejde. Rostou ceny energií i základních potravin.

Řešením ekonomické krize jistě nejsou balíčky stamilionů dolarů. Vždyť se ty dolary nedají jíst, nedá se s nimi ani zahřát. Těmi dolary budou chtít zaplatit za reálně existující hodnoty. Vládou poskytnuté dolary použijí ti, kteří na procesu směny jen parazitují a nevytvářejí žádné hodnoty. Je jedno jestli jsou to sociálně slabí nebo spekulanti. Opatření jen prohloubí míru okrádání těch, kteří hodnoty tvoří.

Řešení takových situací znají lidé ode dávna a je krásně vyjádřeno heslem: „Bez práce nejsou koláče.“

Doufám, že mého textu nezneužijí Marxisté, kteří zcela podceňují práci majitelů firem. Proto dodávám, zaměstnanec se bez zaměstnavatele většinou nedokáže uživit. Zaměstnavatel(původně) se většinou uživí i bez zaměstnanců. Tím, že někoho zaměstnává jen znásobuje možnosti růstu blahobytu všech, samozřejmě i sebe.