Retro: Ein Kessel Buntes

Král Erich, řečený Honecker, který vládl říši zvané NDR, dostal, milé děti, od Velkého bratra za úkol vymyslet pro své poddané něco velkolepého (aby zapomněli na vše ostatní). Tak vznikla televizní estráda, která neměla obdoby! 

Tři diabetici

Pro potřeby „Pestrého kotle“, jak zní překlad názvu Ein Kessel Buntes, byla vždy státní pokladna otevřená. Ať už se to týkalo nákladů na blyštivou výpravu, grandiózní kostýmy či špičkové domácí a zahraniční hosty. Dokonce zpoza železné opony. Důvod byl zřejmý – přetáhnout východoněmecké diváky od sledování televizních pořadů ARD, ZDF a jim podobných. Pokud vaši tatínkové a maminky, milé děti, někdy navštívili NDR, nemohli si nevšimnout, že na všech domech byly antény namířeny na západ. Na východoněmeckou televizi se totiž nikdo v NDR nedíval.
Co vlastně bylo Ein Kessel Buntes? Dvouhodinová podívaná plná písniček, tance, artistických čísel a německého humoru. V prvních osmadvaceti dílech se o něj starali „Tři dialektici“ – Manfred Uhlig, Lutz Stückrath a Horst Köbbert, kteří pořad uváděli a glosovali jednotlivá čísla. Humor odpovídal jejich kabaretní minulosti i budoucnosti. Většinový divák ho akceptoval, někdo ho měl i rád, ale intelektuálové ho považovali za plytký a trojici vymysleli přezdívku „Tři diabetici“.

Ostuda
Od září 1977 se v roli konferenciéra vystřídala celá řada nám většinou neznámých, ale občas i povědomých tváří. Lutz Jahoda, Helga Hahnemann, Heinz Rennhack, Dagmar Frederic, Wolfgang Lippert, nejslavnější německý indián Gojko Mitič, pěvecká dvojice Monika Hauff – Klaus-Dieter Henkler, později také Jiří Korn (červenec 1981), Josef Laufer (červenec 1982), Helena Vondráčková (červenec 1983) a Spejbl s Hurvínkem (duben 1984). Jiří Korn: Německy jsem se učil v  podstatě deset let. Měl jsem tam spoustu kamarádů, konverzoval jsem s nimi a tím, že jsem tam jezdil sám, nutilo mě to neustále komunikovat (ANO, 16/ 1996).
Naši umělci v Kesselu nejen moderovali, ale především zpívali. Zvláště Helena Vondráčková, Jiří Korn, Václav Neckář a Karel Gott. A protože podstatou show je, milé děti, zpěv s tancem, začalo se čím dál častěji objevovat v rozhovorech našich zpěváků jméno známého českého choreografa Franka Towena.
Docházel za ním také Jiří Korn. Když jsem s ním hovořil, zajímalo mě, jestli považoval německé choreografy za lepší, než naše. Jiří Korn: Každopádně ano. Asi v tom hrála roli určitá německá revuální tradice. U nás byli v 60. letech velmi moderní Ogoun a Koníček, ale ustrnuli… Towen byl senzační člověk, uměl stepovat, jazz dance, ale občas se mu něco i nepovedlo. Jednou to celé postavil jako klasické taneční číslo – pas de deux – a tančili jsme to s Vaškem Neckářem a dvěma jeho tanečnicemi. Pro mě to byl naprosto otřesný zážitek, na nějž do smrti nezapomenu. Absolutní ostuda a fiasko. Nechápu, jak jsme si mohli dovolit něco z klasiky. Od té doby si dávám na takové věci setsakramensky pozor… Nejvíc si považuju, že se mnou chtěli dělat nejlepší choreografové z bývalé NDR, ale také Irene Mannová z televizního baletu NSR, která mě později dovedla do Vídně, kde jsem účinkoval v muzikálu Hans Andersen (ANO, 16/ 1996).

První step

A kterou písničku rozpohyboval Jiří Korn jako první? Jiří Korn: Když Lola pila pátý drink a pak s Helenou Vondráčkovou Bye, Bye Blues. Obojí byl Towenův step. Ale zásadní průlom pro mě znamenala moje první choreografie v Ein Kessel Buntes. To jsem ještě nikomu nevyprávěl. Připravoval jsem se v drážďanském Domě kultury na nějaká vánoční představení, když se tam objevilo hvězdné taneční trio televize NDR Walter Schumann, Emöke Pöstenyiová a Suzane Bakerová. Znal jsem je už z dřívějška, kdy jsem jezdil po Německu s písničkou Yvetta. V Drážďanech tenkrát připravovali s Vaškem Neckářem pro Kessel moc pěknou písničku Ticki-Tonk. Chodil jsem na jejich zkoušky, pouštěl jim magneťák a snažil se od nich něco pochytit. Hrozně se mi líbili. Dá se říct, že jsem Vaškovi trochu i záviděl. Jenomže v době, kdy mělo dojít k natáčení, Vašek onemocněl a oni přišli s tím, že už to vlastně umím a abych to za něj vzal. Tak vzniklo vůbec nejúspěšnější číslo Ein Kessel Buntes a moje taneční kariéra. Od té doby jsem s Walterem Schumannem spolupracoval hodně často… Ale od revoluce do Německa moc nejezdím. Všechno se tam změnilo (ANO, 16/ 1996).

Až přišel Karel

V „kotli“ se začalo poprvé „vařit“ 29. ledna 1972. A pak vždy každý druhý měsíc. V sobotním prime timu, tedy v osm hodin večer, na 1. programu televize NDR (a také na 1. programu Československé televize). Po sjednocení Německa pořad převzala televize ARD a moderování se ujal Karsten Speck. Poslední Kessel se na obrazovkách objevil 19. 12. 1992. Ale to předbíhám.
Prvními hosty Kesselu byli francouzský zpěvák Daniel Gerard (neznám), západoněmecká zpěvačka Manuela (neslyšel jsem) a miláček východoněmeckého publika Frank Schöbel (bohužel jsem ho slyšel). Jak sami vidíte, laťka byla nasazena hodně vysoko. A to nebylo všechno. V následujícím dílu se objevila maďarská hvězda Zsuzsa Koncz a sovětské artistické duo Riškov a Riškov. O dva měsíce později už režisér diváky nešetřil a sáhl k nejtěžšímu kalibru – idolu německy mluvících paní a dívek, Karlu Gottovi.
Oko českého diváka se mohlo v počátcích pokochat pohledem i na Naďu Urbánkovou a Pavla Nováka. Zapomenout nelze ani na muže s tváří filmového herce, hlasem zoufalce a duší komunisty – amerického zpěváka (kterého v USA nikdo neznal, snad jen CIA) Deana Reada. A také na u nás známého Afrika Simona, který spíš než hlasem, fascinoval ženy (a některé muže) neutuchající energií a velmi, skutečně velmi přiléhavými kalhotami do zvonu, milé děti.

Když bazén vyjížděl z podzemí
Ale abych byl spravedlivý, v „Pestrém kotli“ se občas objevily i skutečné světové hvězdy. Skupiny ABBA, Bonnie M., Falco, Smokie nebo zpěvačky Bonnie Tyler, Suzie Quatro, Mireille Mathieu a později Kylie Minnogue. Neříkejte, že jste se občas nedívali! Vždyť v našich pořadech nebylo vidět ani to.
Kapitolou samu pro sebe bylo i místo, odkud se vysílalo. Legendární berlínský Friedrichstadtpalst. Ptáte se, milé děti, proč právě ten? Protože je to největší revuální scéna v Evropě s jevištěm o ploše 2 144 metrů čtverečních. V budově bývalé tržnice a pozdějšího cirkusu je také jedna rarita – bazén, vyjíždějící z podzemí. Charakteristický byl i tamní balet, který se stal předlohou pro vytvoření baletu Československé televize. Do dlažby před Friedrichstadtpalastem pak otiskli své dlaně Louis Armstrong, Lisa Minelli, Katharina Valente a další hvězdy. Skoro jako v Hollywoodu.
Co myslíte, milé děti, stýská se televizním divákům po podobných show? Některým určitě ano. A umělcům? Helena Vondráčková: Víte, že docela jo? Společné pořady vymizely a je to škoda, protože při nich byla legrace. Lidi spolu víc komunikovali a byli k sobě přátelštější. Pamatuju, jak jsme vždycky po natáčení poseděli v mém tehdejším bytě… Fungovalo to i v Německu. Teď si hraje každý na svém písečku. Taková je doba. Ráda na to vzpomínám. Pokud by se objevila nějaká možnost třeba ve „Friedrichu“, asi bych o ní uvažovala. I když vlastně nevím. Tenkrát jsem byla v podstatě sama, teď mám manžela, dům, zahradu, zvířata… na dlouhodobější úvazek by to nejspíš nebylo (Xantypa 07-08/2003).

Pomník pro Helenu a Jirku
Helena i Jiří (šikovní, milí blonďáci) se museli v Německu líbit. Zvláště Jirkovi tam bylo vzhledem k jeho „německé“ povaze (perfekcionalista v profesi i v životě) asi dobře. Navíc jim to s Helenou Vondráčkovou náramně slušelo. V 90. letech vytvořila německá televize oběma dokonce tříhodinový pořad! Helena Vondráčková: Vystavěli nám hotový pomník. Shromáždili záznamy snad ze všech našich vystoupení jak z bývalé východní časti Německa, tak ze západní. Až jsme se divili, co práce jsme tam udělali. A pak vždycky pustili ukázku a my se k ní vyjadřovali. Bylo to docela náročné na němčinu. Jak jsme se ale později dozvěděli, divácký ohlas byl úžasný! (Xantypa 07-08/2003).  

Sametový hlas
Co se týká mě, pořady typu Ein Kessel Buntes nebyly nikdy šálkem mého čaje. Show mě jako zpěváka (ani jako diváka) nelákalo. Daleko radši jsem měl představení v klubech, kde jsem nemusel tančit a mít na sobě zlaté sako. Ale abyste si nemysleli, že na Kessel jen zívám, respektuji lidi s opačným názorem. Na internetu jsem například četl blog jakéhosi Marka, který v něm píše, že kapelu Smokie má rád od té doby, kdy ji viděl v Ein Kessel Buntes. Československá televize opravdu důsledně dbala na to, abychom své hudební idoly ani koutkem oka nezhlédli.
Na jednu maličkost v Kesselu ale vzpomínám obzvlášť rád. Na nezaměnitelný sametový „hlas mimo obraz“ Jiřího Šrámka, který pořad tlumočil a občas přidal i nějaký svůj žertík. „Tak copak si na nás Tři dialektici zase dneska vymysleli?“ těšil se spiklenecky.
V tomhle článku už ale ani „Tři dialektici“, ani já nic veselého, milé děti, neřekneme. Už bylo těch taškařic dost. A než půjdete do postýlky, nezapomeňte si umýt ruce. Žloutenka umí být pořádná mrška.

(výňatek z článku, který vyšel v dnes už neexistujícím časopisu 55+)