Oba se zapsali do naší historie, s oběma jsem měl tu čest se potkat. Myslím, že byste se s nimi měli seznámit i vy (ačkoli doufám, že většina je dobře zná), nebo si je aspoň v těchto dnech připomenout.
František Fajtl: Legendární stíhač RAF
Narodil se 20. srpna 1912 v Doníně v okrese Louny. Vystudoval obchodní akademii a Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě (od druhého ročníku v Prostějově letectví). V roce 1935 ji ukončil v hodnosti poručík pilot a nastoupil k leteckému pluku v Přerově. Po vypuknutí 2. světové války odešel přes Polsko bojovat do Francie a účastnil se bojů nad Lyonem i Paříží. Po porážce Francie šel do Anglie, kde byl nasazen v bitvě o Británii. Tam se jako první Čechoslovák stal velitelem britské perutě (č. 122). V květnu 1942 byl nad Francií sestřelen, podařilo se mu však z německého obklíčení uprchnout do Španělska, kde byl krátce vězněn. Po návratu do Anglie se stal velitelem 313. československé stíhací perutě. Počátkem roku 1944 byl v rámci spojenecké pomoci vyslán jako velitel dvaceti stíhačů do SSSR. Jeho jednotka byla určena na podporu Slovenského národního povstání. Po porážce SNP ho konec války zastihl v Polsku.
Po válce zůstal v armádě, stal se velitelem pluku, zástupcem velitele divize a důstojníkem generálního štábu. V roce 1949 byl zatčen, degradován na vojína úderníka a poslán do vězení na Mírově jako nepřítel lidu, jeho rodina byla vystěhována z bytu bez náhrady a vytlačena z Prahy. Po sedmnácti měsících věznění bez soudu byl propuštěn. Pak se živil jako nádeník, stavební technik či účetní.
Generál poručík Fajtl sestřelil čtyři nepřátelská letadla a sám byl dvakrát sestřelen. Své zážitky popsal ve čtrnácti knihách – některé motivy z nich byly využity ve filmu Tmavomodrý svět. Získal řadu vyznamenání, například Řád Bílého lva a Řád generála M. R. Štefánika a britského Distinguished Flying Cross. V anketě Největší Čech se umístil na 91. místě. Zemřel v Praze 4. října 2006. Bylo mu devadesát čtyři let.
S panem generálem Fajtlem jsem se potkal koncem listopadu 1989 v Činoherním klubu, kde besedoval s diváky a já tam mezi besedami dělal hudební předěly. Tehdy mi v šatně vyprávěl, jak ho ve Francii sestřelili a on měl štěstí, že přistál s hořícím strojem v mokrém poli, které plameny uhasilo. Pak jsme se viděli ještě několikrát, dělal jsem s ním u něj doma i rozhovor.
Josef Hercz: Hrdina od Tobruku a Dunkerque
Narodil se 11. srpna 1917 na samotě Čalovka u obce Egreš, nedaleko Trebišova. Po reálném gymnáziu odešel studovat medicínu do Prahy. V listopadu 1939 však nacisté vysoké školy zavřeli , tak se vrátil na Slovensko a v lednu 1940 obdržel povolávací rozkaz do slovenské armády. Kvůli svému židovskému původu ho poslali k takzvané Pracovnej službe a po čtyřech měsících byl propuštěn do civilu. Doma se dozvěděl, že jeho starší bratr odešel na Střední východ, aby tam vstoupil do Československé armády, tak se ho rozhodl následovat. Slovensko opustil legálně na palubě vystěhovalecké lodi Pentcho (směřující do Paraguaye) v květnu 1940. Plavba trvající několik měsíců ale skončila ztroskotáním na neobydleném skalnatém ostrůvku nedaleko Kréty. Pět set trosečníků tehdy přežilo jedině díky hrdinství pětice odvážných mladíků, kteří se na malém člunu vydali hledat pomoc. Byl mezi nimi i Josef. Později se dostal do Egypta, kde se přihlásil do armády. V řadách 11. československého praporu – Východního prošel prvním nasazením u Tobruku. Pak prodělal vojenský výcvik v týlu a důstojnickou školou na území Egypta a Palestiny. V roce 1943 se společně s ostatními československými vojáky přesunul do Velké Británie a byl přiřazen ke vznikající 1. československé samostatné obrněné brigádě. S ní se v letech 1944 a 1945 zúčastnil - již ve funkci velitele průzkumné čety - obléhání severofrancouzského města Dunkerque.
Po skončení války, ve které zahynula velká část jeho rodiny, dokončil studia medicíny a oženil se. Více než čtyřicet let pak působil jako chirurg v pražské nemocnici Na Bulovce. Do důchodu odcházel jako zástupce přednosty chirurgické kliniky ve funkci primáře.
Po roce 1989 se dočkal plné satisfakce a uznání za svoji účast v zahraničním odboji za druhé světové války. Byl povýšen do hodnosti generála a získal další vyznamenání a ocenění.
Pana brigádního generála jsem potkával na britském velvyslanectví vždy v den oslav narozenin královny Alžběty II. Do poslední chvíle chodil vzpřímeně a působil vždy milým a usměvavým dojmem. Naposledy jsem s ním hovořil telefonicky, kdy jsme si upřesňovali termín rozhovoru pro Xantypu. Bohužel už k němu nedošlo.
Zemřel 9. prosince 2010 ve třiadevadesáti letech. Kromě mnoha válečných vyznamenání mu byl v roce 2005 propůjčen Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy.
Stejně, jako generál Fajtl, působil generál Herz velmi skromně. Velcí mužové jsou prostě takoví.
