Jako dítě jsem je bezmezně obdivoval. Pán v černém plášti vnoří ruku do klobouku a v mžiku z něj vytáhne vyděšeného králíčka nebo holubici. Přál jsem si to taky umět.
Byl jsem však muzikant, což bylo poměrně nejisté povolání. A protože jsem měl doma dva hladové krky (manželka se vždycky někde najedla), vzal jsem jednou i kšeft, nad kterým bych jinak ohrnul nos. Estrádní turné po Německu.
Až na místě jsem pochopil, že pro Němce je show nemyslitelná bez kouzelníka. Ten náš se jmenoval Převrátil a byl to starší, milý člověk. Často jsme si do noci povídali a smáli se různým povedeným historkám. Pan Převrátil si mě dokonce natolik oblíbil, že mi na závěr turné prozradil i několik triků, což prý kouzelníci obyčejně nedělají.
Zhlédl jsem každý jeho výstup. Vrcholem bylo číslo, při němž si pozval na jeviště někoho z publika a za ustavičného vtipkování mu vyfoukl všechno, na co při nenápadném šacování narazil. Když dotyčnému ve finále sundal i kšandy a jemu spadly kalhoty, mohlo se publikum potrhat smíchy. Na závěr kouzelník vše s omluvným gestem vrátil a za ohromného potlesku se klaněl.
V tomhle duchu se odehrávalo každé představení. Až na poslední. Pan Převrátil pozval elegantně oblečeného muže z první řady. Hodiny a peněženku získal poměrně lehce. Pak se ale kouzlo zadrhlo. Šátrání brzy přešlo v nervózní osahávání, a když došlo na cloumání, pán pochopil, oč vlastně běží, uraženě se českému mágovi vytrhl a šel si sednout zpět do první řady. Publikum vyprovodilo neúspěšného čaroděje krutým posměchem.
Okamžitě jsem se za ním vydal. Pan Převrátil nebyl schopen slova. Korunu všemu nasadil pán z první řady, který se domáhal hodinek, jež mu ten chudák zapomněl vrátit. Němec se hlasitě rozčiloval a pak vytáhl z náprsní kapsy legitimaci policejního komisaře (o niž se na jevišti předtím rozpoutal boj). Byla na řetízku!
Před pár dny mě pozval největší český mág Pavel Kožíšek na prezentaci dětského kouzelnického kufříku. Aby každého přesvědčil, že je opravdu čarovný, za pomoci předmětů, které v něm našel, předvedl několik kouzel. Byl jsem nadšen. Pak jsem si ale vzpomněl na svou vrozenou nešikovnost a rozhodl se koupit „Školu kouzel junior“ raději svým potomkům. Snad už to bez čar a kouzel nějak doklepu.
