Říkali mu Vova a taky šéf nebo lotr..

Je po válce, začínám chodit do školy a doma máme na kredenci rádio. Myslím, že dvoulampovku. Jednou u oběda jsem zaslechl, že právě popravují K. H. Franka. To si pamatuji přesně. Pak zase jindy slyším, že kdosi říká: "Jdu z hradu.."  Později u babičky na vesnici (z okna výhled na hnojiště) mastíme karty a ke mně z mluvící bedýnky zaznívá, že je to nula nula a že hrajeme s Kanadou. To už jsem byl vědomostmi o kus dál a věděl, že právě probíhá zimní olympiáda a pyšnil se na ty naše. Zábrodského, Konopáska..Ještě jindy se v mlze nad jakýmsi kanálem (dnes vím, že La Manche) ztratilo letadlo s šesti našimi hokejisty. Je kolem toho poprask a spousta spekulací..

Mému dětství vládla trojice sportovních idolů: atlet Zátopek, cyklista Veselý a Vladimír Zábrodský. Jejich sláva tehdy vrcholila, časem měli značné problémy.

Žije z nich už jen Vladimír Zábrodský..Bylo mu v březnu 87 let..

Říkali mu Vova a jeho maminka byla Ruska a dokonce snad s mírnou příměsí mongolské krve. Její muž Oldřich Zábrodský si ji přivezl jako kořist do vlasti ze Sibiře, kde v legionářském ešalonu bojoval s bolševiky. Ze syna Vladimíra (a taky jeho bratra Oldřicha) plánovitě a přitom citlivě vychovával sportovce. Podařilo se mu to dokonale. Vladimír Zábrodský byl uznávaně nejlepším evropským poválečným hokejistou a zároveň i jedním z našich špičkových tenistů té doby.

Talent k pohledání...Na co ve sportu sáhl, se mu dařilo. Od 16 let hrál za první družstvo LTC a hned po válce za národní tým. Brzy se stal i jeho nejdůležitějším hráčem. Střelcem, nahrávačem, kapitánem a v šestadvaceti i hrajícím koučem. Mužem v popředí i v pozadí. Úspěchy šly rychle za sebou. Dva tituly mistrů světa a stříbrná medaile z olympiády. Paralelně s tím přicházely i dobré výsledky v tenise, kde ho přece jen brzdilo, že logicky dával přednost hokeji a do formy se dostával až v létě. Vyhrál pardubickou juniorku, byl přeborníkem republiky a členem úspěšného mužstva v Davis cupu, samozřejmě vždy ve stínu Jar.Drobného, jehož nikdy neporazil.

Navíc byl nepřehlednutelnou osobností - urostlý, elegantní (na střídačce frajersky s ručníkem kolem krku). Uměl cizí jazyky (i s bratrem od mala navštěvovali francouzské školy), dovedl se pohybovat i v nehokejové společnosti a tím tak trochu vybočoval z řady hráčů. Uvědoměle pěstoval kontakty i styky s důležitými lidmi. Byl zvyklý záležitosti zařizovat i za ostatní a pak rozhodovat za celý tým. Prostě šéf! Uvažoval koncepčně a s předstihem. Ne nadarmo byl vášnivým karbaníkem. Schopnost analýzy a kombinace mu byla vlastní. Přitom měl vzornou životosprávu - nekouřil a skoro nepil. Denně jedl dvě jablka a místo knedlíků zeleninu, jak později vyprávěl spisovatel Ota Pavel..

Linka jeho života šla strmě nahoru, aby se pak začala lámat a docela propadat v souvislosti s poúnorovým vývojem společnosti a někdy i nešťastnými náhodami. Sám hovoří o tom, že prvním  krizovým momentem a zároveň i mementem se stalo tragické úmrtí hokejisty Mullera po úrazu ve hře. Pak přišlo  zmíněné zřícení letadla (aerotaxi) na lince Paříž-Londýn, na jehož palubě cestovala šestice našich reprezentantů. To už bylo po únorovém převratu a na sport se začalo pohlížet jinak, alespoň v mocenských strukturách vítězné KSČ.

Nový režim se sice rád pyšnil medailemi, jež získávali vynikající sportovci, zároveň však zahájil kritiku  buržoazních poměrů v tělovýchově a vůbec hvězdného systému. Pod palbu kritiky se dostalo i LTC a jeho hráči a také tenis jako údajně buržoazní sport.  

Důsledkem spuštění železné opony mezi Východem a Západem bylo, že přední sportovci utíkali na Západ..Nejprve tenisté Drobný a Černík, kteří k zachování výkonnosti potřebovali hrát s předními světovými hráči a účastnit se turnajů. Hned pak zůstal ve Švýcarsku Oldřich Zábrodský, mladší bratr Vladimíra (s ním i Sláma). Tehdy - bylo to při Spenglerově poháru - proběhlo o možnosti emigrace rokování i uvnitř reprezentačního mužstva..Hlasovalo se tajně a většina hráčů včetně Vlad. Zábrodského se vyslovila pro návrat domů. Roli v tom hrál fakt, že tým jako celek neměl "venku" finančně i jinak zajištěnu perspektivu a spíše by se uplatnili jen vynikající jednotlivci  (V.Zábrodský, Konopásek, brankář Modrý).

Poměry doma se ještě více vyhrotily a vyostřily v následující sezoně, kdy mužstvo mělo v Londýně obhajovat titul mistra světa. Těsně před odletem přišla zpráva, že z podobné vrcholné světové akce v Londýně zůstala a do vlasti se nevrátila krasobruslařka A.Vrzáňová (zlatá medaile)..

Odlet hokejistů na šampionát se odkládal..

Když vedení nakonec natvrdo oznámilo, že se nejede, propukly pochopitelně emoce..Stalo se tak v Zlaté hospůdce, kde se většina týmu (V.Zábrodský ne nebo jen krátce) sešla..V průběhu posezení u piva se ozývaly výkřiky proti režimu, následovala potyčka s tajnou policií, zatýkání hráčů a mnohaměsíční vazba s drsným zacházením. Až na podzim s nimi proběhl proces. Výše trestů vyrážela dech (od 15 let žaláře níže), ale v kontextu jiných procesů nebyly až tak překvapením..

Vladimír Zábrodský zůstal mimo trestní stíhání (brankář B. Modrý se sešlosti v hospodě rovněž nezúčastnil, ale jeho trest byl nejvyšší - těch 15 let). Krátce nato Vova přestoupil do Sparty a jeho kariéra špičkového hokejisty pokračovala se všemi zákruty, propady i vzestupy, až nakonec emigroval do Švédska (1965), kde žije dodnes..

Od událostí roku 1950 uplynulo 6O let a stále přitahují pozornost a stále jsou na ně kontroverzní názory..Píší se knihy, novinové články, pamflety, přímí účastníci se vyslovovali a - pokud ještě žijí -vyslovují..Letos vydala dvojice autorů D.Lukšů a A.Palán publikaci Skutečný příběh hokejové legendy, jež je vlastně literárním zpracováním rozhovorů s Vladimírem Zábrodským (dva roky předtím titíž autoři vydali knihu Hráč, který přežil, věnovanou S.Konopáskovi).

Vladimír Zábrodský zde i jinde tvrdí, že na zatčení spoluhráčů neměl aktivní podíl už z toho důvodu, že by byl sám proti sobě, aby takto likvidoval elitní klub i elitní reprezentační tým, s nimiž bylo spojeno vše, co zatím ve sportu dosáhl. Autoři také říkají, že za celou tu dobu nepřišel nikdo s jediným relevantním důkazem, jenž by toto tvrzení popíral.

Je tu ovšem ještě tvrdá oponentura představovaná především hokejistou a pozdějším trenérem Gustavem Bubníkem (svého času také poslancem ve sněmovně).Ten naopak říká, že Zábrodský k zatčení spoluhráčů aktivně přispěl, aby zachránil svou kůži. Napadený vidí věci jinak - podle něj Bubník, jenž byl při výsleších i bit, tam příliš mluvil a nyní od toho odpoutává pozornost..

Přesné pravdy se zřejmě nedopátráme. Faktem je, že Zábrodský měl u bezpečnosti škraloup po nelegální emigraci svého bratra Oldřicha. Musel se tedy chovat  opatrně. Spoluhráče varoval před unáhlenými výroky a akcemi..

Zůstal pro mne idolem..?

Dnes to beru jako příliš silné slovo, idoly jako takové nemám, ale zůstal kus obdivu k tomu, jak si i ve vysokém věku již hodně dlouho udržuje obdivuhodnou psychickou i fyzikou kondici, jak se pral se životem a jak se dovedl prosadit..

Z mužstva nesporně vyčníval - někdy až moc..

Na konci příběhu zůstává malý otazníček..

U koho však není?