Ach, léto

Při šumění topolů, vlastně jen jednoho, sedával jsem na balkonu - já kripl - uprostřed i  na okrajích žhavého léta s knihou v ruce, sedával a pospával poblíž truhlíku, byl ve výši mé hlavy a pěstovali jsme v něm afrikány. Kde se..

..vzal, tu se vzal, najednou tam byl krásný a ztepilý topol. Skoro půl metru vysoký. Byl mým velkým potěšením a já se jím často kochal. Přišel však podzim, jeho listy opadaly a já jsem se s ním v duchu i veřejně loučil a rozloučil jako se vším, co bylo krásné a co odejde.

K mému překvapení žena, naprostá šikulka, proutek, jenž zbyl ze skoro mohutného topolu, ponechala v truhlíku a my se na něj můžeme dívat přes sklo dveří na balkon, dívat a snít o létě, kdy se ten krásný strom opět zazelená a bude šumět veškerým svým listovím. Už teď má totiž na svém dřevitém těle spoustu pupenů, jež mnoho slibují a napovídají.

Ach, léto.

To vše pěkné se odehrávalo minulého léta v čase Covidu 19, kdy se však zdálo, že ta potvora polevuje a dá nám pokoj. Nyní o půl roku později je tu jeho další - nestačím je počítat - atak a nápor. 

A mnohem horší.

Za okny nám poštěkává PES a vláda vyhlašuje další a další restrikce, aby je pak zčásti či úplně odvolala.

Jaký bude příští červen, červenec a srpen?

Pořád ještě s Covidem 19?

Nebo si budeme muset vystačit - a rádi - se šuměním topolů tam někde poblíž hlavy a třeba na balkoně.

Ostatně nebudeme se nudit, bude pár měsíců před volbami a zápolení politických stran o dušičky a hlasy voličů se bude naplno rozhořívat.

Já svou dušičku nedám a hlas - ten mírně chraptivý - zřejmě taky nikomu.

Ach. léto..