Překážím, tedy jsem, aneb PF 2018..

Měli jsme psa - jmenoval se Ben -, a když už byl starý, stavěl se napříč (napsíč) mezi futra dveří a jen tak překážel, a když se mu dařilo nás pozdržet, byl šťastný. Byla to možná poslední radost jeho dlouhého psího života. 

Taky já rád a s radostí překážím a vím, že tak nečiním sám. Vždyť co jiného činí paní postávající s nákupním vozíkem v úzké mezeře mezi regály, pán šermující francouzskou berlí na rohu dvou ulic, chlápek řvoucí do mobilu a zároveň i nám do ucha v tramvaji.

Překážejí a dělá jim  to dobře.

Všichni si navzájem nějak a svým způsobem překážíme - někdy a  více a někdy méně  -, jak je nás tu na světě čím dál víc a jak máme různé touhy, zájmy a cíle.

Překážejí si celé národy, rasy a náboženská vyznání a mají problém jak spolu vyjít a jak se vtěsnat na tu šišatou kouli, na jejímž hrbolatém povrchu se zuby nehty držíme, než nás smete běh času a běh událostí.

Další významnou příležitostí k překážení si je rok 2018, na jehož prahu - prosím, očistěte si boty i duši! - právě stojíme..

Doufám, že to spolu ve zdraví vydržíme..