Když se řekne Michaela van Erne..

Doma bývám ptáček přelétavý a chutě vyzobávám z toho, co mám kolem nadrobeno. Vezmu do ruky knížku, pak druhou, na chvíli zapnu počítač a od něj si odskočím k televizi. A k jídlu mívám především noviny - ty zadarmo. Když už je toho na mne moc, koukám tupě do zdi či plácám nesmysly. Oči si pak šetřím tím, že si je kazím nad puzzlemi. Jako zvukovou kulisu si dopřávám Radiožurnál. Vysílání moc nesleduji - puzzle jsou vážná záležitost..

Asi před měsícem jsem měl přitom počínání v jeden moment neurčitý pocit čehosi zvláštního. Nedovedl jsem jej hned pojmenovat, ale v dalších dnech se dojem opakoval a stával se určitějším. Nakonec se mi vydělilo z proudu slov a hudby jméno Michaela van Erne. Kdosi je tam s patosem říkal. Ještě pořád jsem ale nechápal souvislosti a myslel si, že je to třeba zpěvačka ohlašované písničky - jenže někdy pak zpíval chlap.. 

To už jsem si začal dávat pozor a získával jakž takž přehled.. 

To jméno mi znělo jak magický verš, jak poezie té nejlepší značky a já - převážně nezávislý - se stával  závislým na těch dvou tří slovech..

Aby bylo jasno, ta mladá dáma mne neokouzlila tím, co ve službách rozhlasu roztomile žvatlá, ale pouze a jenom svým jménem...

Michaelo van Erne, nemluv!