V Austrálii je teď teplo. Vylézají hadi a štíři.

Tedy o štírech nevím, ale hadi a ještěři vylézají určitě. Po dlouhé zimě se rádi vyhřívají na trávě či na silnici. Pro nás to znamená, že musíme být obezřetní a mít oči na stopkách. Leguáni či varani nebezpeční nejsou, ale dokáží člověka vystrašit. Jejich velikost je různá, od malých ještěrek až po dvoumetrové varany.

Jsem už tak vycvičená, že i když se pohybuju po zahradě, neustále koukám na zem a při malém pohybu v trávě nebo zašustění listí –  se leknu a povyskočím. Člověk asi vždy očekává to nejhorší, a tak I při neznateleném pohybu na zahradě – očekávám hada. Většinou je to ale právě malý leguán, který – mnou vystrašen a vyrušen – utíká někam do bezpečí. Na hada člověk natrefí, když to nejméně čeká. V tom to právě je. Jednou takhle jedu z města domů a za bránou se mi přes naši cestu do garáže plazí černý had. Už je někde pod stromem.  Zastavím a ječím na manžela, který je právě v dílně.  Něco tam řeže, takže má chrániče na uších a neslyší můj jekot.  Musím tedy vystoupit z auta a běžím mu to říct osobně! Na zahradě je had! Akorát že hadi se plazí až neuvěřitelně rychle, takže než manžel odložil chrániče a vyzbrojil se smetákem, had už byl pryč. O to hůř, kdoví, kde teď je! Někde mezi mými růžemi asi. Koukám koukám, a fakt, je tam, odpočívá  v růžovém záhoně. Je to “black snake”, ten je OK, jak by řekli Australani. Pro jednoduchost – Australani tu rozlišují černé hady (black snakes) a hnědé hady (brown snakes). Černí jsou ok, hnědí nejsou ok. Jednoduché vysvětlení. Až nato, ze oba jsou jedovatí a při ušknutí se musí co nejrychleji do nemocnice. Na mého černého hada se manžel žene se smetákem, já přihlížím z bezpečné vzdálenosti. Hada opatrně nabere na rukojeť smetáku. Had visí – zdá se, docela spokojeně, a je pomalu odnášen pryč z našeho pozemku. K mé velké spokojenosti ho manžel nese dosti daleko a nakonec ho hodí k sousedovi přes plot! To jsme teda sousedi! Musím vysvětlit, že soused má velký pozemek o několika hektarech, kde mimo jiné chová dobytek a kde jistě žije mnoho jiných dalších černých i hnědých hadů. Navíc slovo soused  má tady poněkud jiný význam než v obydlených částech měst a vesnic. Naši nejbližší sousedi jsou od nás vzdáleni nejméně několik set metrů , ti ostatní až pár kilometrů.

Na rozdíl od hadů leguáni  nebezpeční nejsou, i když někteří vypadají jako prehistorická stvoření. Zvláště ti velcí budí hrůzu. Jednou  na pobřeží v lese jsem narazila na jednoho – mohl mít tak metr padesát – v trávě to zašustí a přede mnou varan. Zůstanu jak solný sloup. To je taková přirozená reakce, že ano. Manžel ale vysvětuje, musíš se hýbat, oni špatně vidí, a jak se leknou, budou hledat , kam utéct, spletou si tě se stromem a budou na tebe chtít vylézt! Brrr, strašná představa. Jeden je tady z toho blázen. Když narazím na hada –nehýbat se, tvářit se, že jsem strom. Když je tu varan – hýbat se – jen aby si mě se stromem nespletl. Doteď – jsem dělala pravý opak! Ach ta zvířata.

Začínám tedy skákat, mávám rukama nohama, nejsem strom, hele koukni, utíkám a nechávám poloslepého ještěra svému osudu. Ten k mému zděšení za chvilku opravdu odstartoval a bleskově se vyšplhal na nejbližší strom. To jsem teda měla namále. Pádím pryč, v tomto lese je nebepečno.