Austrálie. Jak jsem potkala třídní učitelku

Za čtrnáct dní nám to tu zase začne. Nový školní rok. Obchody už aktuálně zareagovaly a přišly s nabídkou školních potřeb. A rodiče chtě nechtě vyrazili na nákup pomůcek. I já samozřejmě. 

Venku ještě pilně studuji reklamní leták, ať jsem připravena.

Vevnitř procházím kolem plných regálů a sama sebe přesvědčuju, že prakticky nic není zapotřebí koupit. Že všechno máme. Je to pravda. Něco ale přece jen vyberu.  Jsou to takové ty australské speciality, jako jsou například role balicího papíru na sešity a knihy. Obaly na míru, jaké znám z Česka, zde nejsou. Vloni jsem vše balila do balicího papíru, co nám zbyl z Vánoc a narozenin. Letos ale jsem zakoupila dvě role průhledného lepivého obalu, který je přímo určen pro balení sešitů a knih. Jsem zvědavá, jak mi to půjde a co všechno s tím ještě doma nechtě polepím či slepím.

Další specialitou jsou nejrůznější krabičky na obědy a svačiny. Protože ve zdejších školách neexistují školní jídelny, každé dítě si veškeré jídlo na den nosí s sebou v aktovce.

Krabiček je zde nepočítaně. Barevné, s přihrádkami nebo bez, umělohmotné nebo plechové, s izolační výztuží proti horku, jako batůžky apod. Rovněž lahví na vodu je tu spousta druhů. Některé mají i brčka, aby se dítě nepolilo. Jiné zase vloženou tenkou výplň, která se dá předem do mrazáku, a vodu poté příjemně ochladí. 

Podobně se prodávají všelijaké jiné náplně, které se dají do mrazáku zmrznout. Pak se přidají do krabičky s jídlem, které ochlazují. Je to všechno praktické a logické, vždyť školní rok začíná právě na vrcholu léta a vedra. Při teplotě 35 stupňů je voda na pití odporně teplá a jídlo se v uzavřených krabičkách a aktovkách rychle kazí.

Oblečení žádná máma řešit nemusí. Povinné školní uniformy – a je po starosti. Starám se jen o spodní prádlo a ponožky. A boty. Tedy v našem případě jsou to tenisky po celý rok. Od jara až do zimy. Přezůvky nejsou potřeba, protože se žáci nepřezouvají. Zimní boty netřeba, taková zima tu nikdy není, boty na tělocvik se nevyžadují, každý cvičí v tom, v čem zrovna přišel do školy. Prostě no worries.

Jiné školní potřeby potřebné pro výuku zakoupí přímo škola. Za poplatek padesát dolarů na rok, který se vybírá od rodičů, třídní učitelka vše potřebné objedná a zakoupí. Tímto způsobem se zajistí, že všichni žáci mají věci, které se vyžadují. A mají je všichni stejné. Předejde se tedy možnému srovnávání, soutěživosti a závisti kvůli tomu, že má někdo hezčí gumu, notýsek nebo strouhátko.

A tak já teď koupím pouze blyštivé lepidlo se třpytkami, šestibarevnou tužku s Mickey Mousem, pero s neviditelným inkoustem a jiné vychytávky moderní doby.

S pocitem uspokojení, jak dobře jsem pořídila, se s vozíkem šinu k pokladně. A na koho nenarazím? Na samu třídní učitelku! „Hello!“ Všichni si tady tykáme jako staří známí. „How are you?“ haleká na mě.

„Good,“ povídám, jak se očekává. „How was your holiday?“ pokračuje s velkým úsměvem.

Mám cukání si jí postěžovat, jak praví pravá česká mentalita, jak těžké jsem ty prázdniny měla. Že si můj menší chlapeček zlomil škaredě ruku, museli mu ji v narkóze napravovat a za posledních šest týdnů jsem s ním byla třikrát v nemocnici, která je vzdálená 150 km.  Že naplánované a zaplacené prázdniny u moře jsem tím pádem musela zrušit. Že další člen rodiny si pro změnu zlomil něco v noze, že na mě při sprchování vystřelila pružina z kohoutku a já se opařila horkou vodou, že mě uhání zubařka kvůli zubu a doktorka kvůli očkování, že mi vedrem uschly všechny jahody, že právě jednám s policií, a to jak českou, tak i federální australskou kvůli vízu, že zprávy z domova jsou negativní apod.

Tak toto mi při té otázce projede hlavou, ale pak se jen zhluboka nadechnu, otřepu se, nasadím také úsměv od ucha k uchu a řeknu: „amazing“ (úžasné). Jak neupřímné, pomyslím si ještě. Nahlas se ale zeptám: „And yours?“  (A vaše?)  „Wonderful,“ odpoví učitelka.

„A jak se má váš synek? Už se těší do školy?“ vyptává se mile, leč naivně.

„Můj synek o tom, že se blíží škola, ještě neví,“ povídám já.

Přece mu nebudu kazit posledních pár týdnů prázdnin. Jak ho znám, začal by se mnou řešit sled nekonečných otázek typu proč to tak je a proč to není jinak a zdali bych to nemohla zařídit tak, aby to bylo jinak, tedy tak, aby do žádné školy nemusel a učila ho já. Domácí výuku zažil během covidu, takže ví, že je to možné!

Myslím, že takovou nestandartní odpověď paní třídní učitelka asi nečekala. Dovedu si představit ty maminky od pilných holčiček i šprtavých chlapečků, které by tvrdily, aby se zavděčily, že děti se do školy tak těší, že ani dospat nemohou.

A to já zase ne. A pokračuju vesele dál. „Víte, on si dokonce myslel, že to už je všechno. Že po první třídě už ukončil povinnou školní docházku. Že jeden rok stačí.“

Učitelka vyvalí oči.

„No počítat umí do sta, číst a psát jste ho také naučila, tak co. Některým lidem to skutečně postačí na celý život, no ne?“ uvažuju nahlas s trochou nadsázky a ironie.

Paní učitelka to bere s humorem a reaguje: „Aha, takže teď běž a najdi si job! Anebo jdi na univerzitu.“

Jo na výšku on by rád. Vidí to u svého bratrance, který studuje na VŠ v Brně. Moc mu to imponuje. Bratranec vstává v 11, žije a studuje v noci, což spočívá v tom, že neustále kouká do počítače. A to se mému malému chlapečkovi zdá bezvadné. Doma musí o čas na počítači škemrat a má přísně povolenou dobu, kdy může u obrazovky být.  Zatímco student výšky – jak to vidí dítě – má neomezené možnosti a velký veget. A když se „učí“ na počítači, ještě ho doma chválí. Tak můj malý sedmiletý si přeje přeskočit základku a chce se přihlásit rovnou na univerzitu.

Ale toto už paní učitelce povykládat nestačím. Loučíme se a ona jde vyskládat na pás své zboží.

Já, u jiné pokladny, dělám totéž. A mám radost, že nemám dítě na výšce. To by určitě nejásalo nad lepidlem se třpytkami, neviditelným inkoustem a tužkou s Mickey Mousem.