“Jste jeho Mother?” (Austrálie)

Volám na dané číslo. Automat se hlásí. “Zvolte jedničku, dvojku, trojku, až desítku.” Hluboký výdech. To chce trpělivost. Napiju se. Vyhlédnu z okna. Zatáhnu žaluzie. Po chvíli zazní: “Zvolte jedenáctku pro spojení s operátorem.”

Aha, to je moje šance, řeknu si natěšeně. 

Staromódní papírové jízdenky na městkou dopravu se v moderním milionovém velkoměstě Brisbane ruší. Každý cestující si musí na MHD, do kterého se počítají městské autobusy, vlaky, tramvaje a dokonce i lodní přeprava po řece, pořídit elektronickou průkazku, na kterou si bude dobíjet kredit.

Pro lidi, kteří velkoměsto navštěvují jen tu a tam, jako jsem například já, je toto nové opatření nepohodlné.

Každý pasažér si navíc musí průkazku zaregistrovat přes internet, aby věděl,  kolik mu tam zbývá peněz, kdy karta vyprší a aby dobil kredit. Požaduje se vyplnit uživatelské jméno, heslo, pak adresa, email, telefon, pak ještě adresa, kam budou chodit  faktury a potvrzení o zaplacení. Nakonec ještě údaje o bankovní nebo kreditní kartě a je to. Všechno jsem to postupně vypisovala, a to pro každou průkazku zvlášť.

Ale pak ouha – systém hlásí, že u dítěte to nejde. Je potřeba volat na jakési číslo.

Odkládám tuto nemilou povinnost na neurčito.

Až jednou v sedm večer beru do ruky telefon odhodlána, že budu rozmlouvat s automatem. A ten mi pomůže syna, tedy jeho kartičku, zaregistrovat. A opravdu, už je to taky. Automat se hlásí.

Podle jeho zdlouhavých pokynů vyťukám poslušně číslo 11. V tom okamžiku se na druhé straně kdosi ozve, nesrozumitelně se představí  a ptá se, co si přeju. Jsem zaskočena. Mám pocit, že jsem se dovolala do Indie. Myslím, že je to tak. Někteří operátoři skutečně fungují (v rámci úspor) z jiných zemí než z drahé Austrálie. Vyhrknu: “Dobrý večer.” (Ovšem kdoví, kolik hodin je teď u nich). Pak sdělím svůj požadavek.

A už je tu sled otázek: “Vaše křestní jméno.”

“H A N A,” hláskuju pomalu.

“Vaše příjmení.”

 Taktéž poctivě, pomalu a trpělivě vyhláskuju.

“Vaše adresa.”

 “Číslo 11, ulice Konvalinková.” Jde to jako na drátkách.

“Aha, Pivoňková,” píše Ind.

“Ne, prosím,  Konvalinková,” opravuji ho.  “K O N V A …..”

“Co?”

 Tak znova. Po chvíli to asi někde v seznamu možností našel. Pokračuje tedy směle dál: “Je to street, road, lane, court, avenue nebo boulevard?”

“Je to street,” zní má odpověď.

“Adresa pro faktury?  Je stejná?”

“Ano, stejná,” potvrzuji.

“Město?”

Nadiktuju.

“Je to poštovní směrovací číslo 2021?”

“Ne, neni,” povídám. Něco je zde špatně.

Ale Indovi to nevadí a jede si dál po svém.

“Jméno dítěte.”

Řeknu a vyhláskuju.

“Jste …….??????

 “Co prosim?”

“Jste ……….????????

“Promiňte, nerozumím, ještě jednou.”

“Jste jeho MotherrrrrRRr?”  Zakřičí do telefonu, až se leknu.

“To jsem,” povídám.

Výslech pokračuje: “Vaše rodné příjmení.”
“Excuse me? Prosím vás, proč jakési australské ČSAD potřebuje znát moje rodné příjmení?”

“Ještě tajnou otázku,” povídá Ind.

Propána. Poděsím se. Ale pak už  to chápu, to je jako  security.

“Jméno mé první ulice,” navrhuju ze zkušenosti.

“Fajn,” říká Ind. “A odpověď?”

“Ma-li-nov-ské-ho,” říkám já.

Ind kolabuje. Asi neviděl Pelíšky.

“Tak něco jiného,” navrhuju.  Uznávám, že to nebyl nejlepší nápad, ale zase jistota je jistota. “Co takhle jméno mé kočky?”

“Ne, to je dobrý,” odbývá mě. A ani ho nechce znát!

“Heslo je vaše telefonní číslo, ok?” Drmolí a nečeká na mou odpověď. “A jste ready to go, nashle.” Položil telefon v ten samý moment.

“Tak čau,” povídám já už do hluchého telefonu.

Jdu ke svému  PC se přihlásit. Kupodivu to funguje.

Jen mé jméno je totalně zkomolené, ulice je nakonec Pivoňková a město je uvedeno jako Stratford nad Avonou, což je rodiště Shakespeara a nachází se ve Velké Británii. A ne v Austrálii. Takže asi 16 500 km vedle.  Ale hlavně  mám  tyto informace zajištěné svou tajnou otázkou a ještě tajnější odpovědí. Mé údaje  jsou tak utajené, ze na ně nikdo nemůže!

Vzdala jsem to. Svou kreditkou jsem dítěti dobila kredit, aby nejezdil načerno, a ze systému jsem se bezpečně, jak jinak, odhlásila.