Krásy australské rezervace

Kempujeme v národním parku nedaleko městečka 1770.  Jsou tady v blízkosti dva národní parky . V tom prvním si můj muž natrhl vaz na krku a píchli jsme na autě pneumatiku. Zvolili jsme tedy pro své kempování raději ten druhý -  Národní park Eurimbulla. Kempuje se zde  za pár dolarů na noc přímo u moře. Není tu teď uprostřed týdne nikdo, jen jakýsi chlapík ve stanu o kus dál v houští.

Pozoruju moře – je velký rozdíl mezi přílivem a odlivem. Za přílivu voda sahá až na příjezdovou silnici a celá pláž je pod vodou, kdežto za odlivu je pláž širokánská.  

Nevěřila bych, jak rychle může moře postupovat. Obrovská masa vody se přelévá  sem a zase tam, ve dne v noci, den po dni, léta, desetiletí, staletí.   Zvláštní pocit, když si to člověk uvědomí. Jak moře postupně ustupuje, nastupují racci a jiné druhy ptactva a hledají v  ubíhajících vlnkách mořské živočichy.

Já také hledám, co moře vyplavilo. Nacházím nějaké houby, ne tedy lesní, ale takové ty žluté, co se s nimi člověk drhne ve vaně. Také jakési průhledné půlměsíčky - medúzky, kterých se raději nedotýkám, co kdyby potvůrky malé už žahaly, jsou jako želé.  Jejich maminky jsou mnohem větší a už celé kulaté. Nacházím sepiové kosti, ty, co jsem jako malá dávala naší andulce na broušení zobáku, a půlky mušlí, zdá se ale, že  jsem až druhá v pořadí a vodní ptáci už vybrali, co mohli. 

Na pláži jsou stovky krabů, malých modrých krabíků. Bojí se mě, utíkají houfně před mýma, pro ně asi obrovskýma nohama, a pak se zavrtají do mokrého písku.

Je jich celá armáda a dokonce vydávají zvuk, tak trochu chřestí - asi svojí výzbrojí. Baví mě je pozorovat, honit se za nimi, sledovat, jak mizí v bezpečí svých krabích úkrytů. Je jich tady tolik!

Za přílivu táhneme k moři loďku. Malou aluminiovou rybářskou lodičku. Sedím na háčku, pořádně to hází, vlny jsou i tady v zálivu docela velké, nahoru a dolů jak na horské dráze. Udržuju balanc, vytahuju kotvu, která je pěkně těžká a ostrá, a když už ji konečně vytáhnu, dávám pozor, ať se jí neprásknu přes holé prsty na nohou!

V tomto národním parku jezdí obojživelná vozidla. Mohou jet po souši i po vodě. 

Původně byla vymyšlena a postavena pro armádní účely, tedy pro přepravu jednotek a proviantu po pobřeží, dnes slouží jako oblíbená atrakce pro turisty. Chvilku po pláži, pak zase v moři, poté vyjede opět na pevninu.

Mořský proud je dnes zvláště silný, je vidět, jak to vozidlo táhne pryč na volné moře.

Při západu slunce se výprava s turisty vrací. Zastavují, fotografují. Západy slunce nad mořem - člověku se asi nikdy neomrzí.

Brzo nastává černočerná tma. Je skutečná tma, jen z protějšího břehu nás v pravidelných intervalech zasáhne světlo majáku Bustard Head, jehož zajímavá historie se počíná v druhé polovině 19. století. V roce 1859 se totiž stát Queensland stal samostatnou  kolonií se svou vlastní vládou, ovšem po celé délce svého pobřeží což je  7000 dlouhých kilometrů , stál jen jeden jediný maják, a to na ostrově Moreton nedaleko města Brisbane. Bylo jasné, že jak se města a městečka rozrůstala, přibývaly nové přístavy a lodní doprava se rozvíjela, bylo zapotřebí více majáků, které by lemovaly nebezpečné pobřeží. Na opuštěném místě se stále se měnícími proudy  a potůčky se tedy počal stavět další maják. Bustard Head maják nedaleko dnešního Města 1770 byl postaven v roce 1868.  Váže se k němu zajímavá a tak trochu strašidelná historie  a připomíná se i několik záhadných trágédií  - smrtelné nehody během stavby, utopení, vraždy, sebevraždy, dětská  úmrtí a žraločí útok. Vše zahaleno rouškou tajemnosti a dodnes nevysvětlených okolností. U majáku je i malý hřbitov. Celých  118 let byl maják domovem  stážce majáku a jeho rodiny, tu a tam, podle potřeby, tu pobýval i učitel. Každý večer od roku 1868 stoupal strážce majáku po strmých schodech nahoru do věže, kde zapálil lampu, aby  varoval před  nebezpečím a ukazoval cestu lodím plujícím podél zrádného queenslandského pobřeží.   Poté, co byl maják zautomatizován, už nebylo nikoho potřeba.  Poslední rodina maják opustila a ten od té doby chátral. Trvalo 16 let, než ho docela  zničili a téměř rozebrali vandalové, povětšinou aboridžinci.  Je podivuhodné, že poslednímu strážci a jeho ženě nebyl ovšem osud majáku lhostejný ani poté, co jim služba oficiálně skončila.  V roce 2002 se oba manželé  pustili do oprav a propagace, podařilo se jim  probudit  cítění a zájem okolních lidí, a tak vznikla nezisková organizace na záchranu majáku.  Dnes je již maják opraven a stal se turistickou atrakcí lákající cestovatele zbízka i zdaleka.

Ráno jedeme do supermarketu, je to trochu z ruky. Malý obchůdek jen s tím nejnutnějším. Procházím pomalu uličkou. Za mnou se ozývá: "klap, klap:"  Zákazník, má dřevěnou nohu. No jo, asi nehoda, chudák. Jdu dál. A z druhé strany se opět ozve: klap, klap. Další nakupující - a také s dřevěnou nohou! Trochu mi to vrtá v hlavě, snad si tu dali dnes sraz, ale za mnou se ozve jen lapidární: "Žralok, no!"

Odpoledne trochu rybařím. Nemám moc štěstí. Zkouším třpytky a kuřecí vnitřnosti. Ale pak. Zásek, mám rybu, táhnu vší silou, už nemůžu, ruka mi modrá, nemám sílu, je to mega ryba, chytá mě křeč, volám zoufale přes celou pláž: "Pomoc! Pojď mi prosím tě pomoct!" Rychle přiběhl, zatáhnul, trhnul. "Žádná mega ryba, ale mega větev, ty chytrá." Jdu otráveně zpět. Jen se tak cákám v kaluži vody, která tu zbyla. Moře je daleko, ale v prohlubinách se i tak drží voda. Jsem ve vodě více než po kolena. Tu mi najednou kolem nohou  projede hejno malých rybek. Proběhne sem a zase tam. A za nimi? Jakási dravá ryba, šplouchá ploutvemi a dělá tlamou cvak cvak! Vyletím z vody jak namydlená - pomyslím na dřevené nohy v obchodě. Musím to sdělit  muži, toto je něco velikého!  Nato chlápek od vedle z houští vyráží - i s udicí- k mému rybníčku. Nahodí, čeká. A za chvíli tahá rybu! Mou velikou rybu, tu která cvakala tlamou kolem mých kotníků. Mám smůlu. Je jeho. Hodí ji na pekáč a mně zůstanou jen oči pro pláč.

Na druhý den už rybařit nejdu. Sedím a piju na žal. A tu najednou můj muž povídá:  "Look, podívej, koho ti vedu." A za ním se vynoří ten chlapík z houští, který tu vedle nás už týden kempuje, ten, který včera ulovil mou rybu,  a on povídá: "Ahoj, já jsem Jirka z Tábora."  Sedíme a pijeme. K tomu pojídáme naši rybu! Vzpomínáme, porovnáváme. Naše zážitky, naše životy, dojmy z nové země. Jirka žije v Austrálii několik let, nyní se chce ale vrátit zpátky do České republiky, říká, že mu chybí rodina a jeho pravá domovina. Na chvíli jsme se tu potkali a zase půjdeme každý svou cestou.  Naše cesty se zkřížily díky jedné dravé rybě.