Krásná, někdy však krutá příroda Austrálie

Volné pokračování Kempingu na ovčí farmě. Dnes krátký návrat  do civilizace. Na ovčí farmě, kde teď několik dní kempujeme, není nikde signál. Tudíž spojíme příjemné s užitečným a navštívíme obec Texas, vzdálenou asi 50 km.

Texas je malé městečko, počet obyvatel - 693. Je tam jedna hlavní ulice s několika obchody, malá zastaralá benzínka, zato ale hned několik hospod.

Historie názvu Texas tu začíná v roce 1840, kdy bratři McDougallové koupili pozemek na dnešním území města. V 50. letech 19. století  opustili toto místo a šli hledat štěstí jako zlatokopové. Když se později vrátili, byla jejich zem obývána již jiným osadníkem a nějakou dobu trvalo, než se jim podařilo jejich nárok na půdu prokázat a dostat zpět to, co jim původně patřilo. V roce 1836 byl americký stát Texas ve válce s Mexikem o nezávislost, a tak McDougallové, kteří v tom sporu našli podobnost se svým, pojmenovali svou farmu rovněž Texas.

Míříme do jedné z hospod. Na baru sedí pár místních, usedáme tedy také a poroučíme pití. Naši pozornost si získá prapodivná trofej visící nad barem. Muži to nedá, a tak se ptá barmanky, co je to za zvíře. Je to prý kříženec králíka s antilopou, místní vzácný druh. A jeden místní opodál se ozve: “Jo, já jsem ho fakt  viděl!” Všichni se zasmějeme. A další na to: “Já ne, kámo, já ho neviděl, ještě nikdy jsem nebyl tak ožralej…”

Dopíjíme, a než se rozloučíme, ptáme se na cestu zpět na farmu – tedy na zkratku, ať nemusíme po hlavní silnici. Zkratka existuje, je to celkem udržovaná prašná cesta, kterou užívají okolní farmáři. Celou cestu lemují ovčí ploty, je to uzemí ovčích farem. Uháníme si to stovkou, za námi obrovská oblaka prachu.

Pak já – co možná nenápadně – aby se řidič nepolekal – naznačuji, aby mi zastavil. Nedaleko za plotem totiž vidím pštrosy.

Popadnu foťák a ženu se k nim. Musím fotit rychle, ani ne tak kvůli pštrosům, ale kvůli našemu autu, které stojí na silnici v nebezpečné pozici. Provoz je sice nulový, ale jeden nikdy neví, přijíždějící auto nás nemá možnost přes ta mračna prachu za námi vidět. Fotím tedy v cukuletu, a pak už jedeme dál. Nikde ani živáčka, jen okolní suché pláně a ovce. Tu můj muž zastaví a povídá, promiň, já se musím vrátit,  něco jsem viděl, a nemůžu jet takhle dál. Zneklidním, vracet, kam, proč. Vracíme se tedy několik set metrů a je mi to jasné. Jedna ze smutných součástí Austrálie – a přímo před mýma očima. Do ovčího plotu je totiž zapleten klokan.

Jak nás zpozoruje, začne  sebou cukat, ale není úniku. Ovčí ploty jsou nízké a malý klokan, který chce prolézt skrz, se do něho zaplete a mnohdy nemá šanci se sám zase vymotat. Tak jako tento, nohy má zkrvavené a odřené až na kost, pod ním hromádka bobků, musí tu už ležet na slunku bez vody několik dní. Partner opatrně po zádech leze pod plot za klokanem, ten se chudák škube strachem , ale nemá sílu a nemůže se hnout z místa. Snažíme se nějakým způsobem nadzvednout plot a klokana vymanit, ten je ale již příliš slabý a zubožený. Záchrana není možná,  snad jen ulehčení trápení. My s sebou ale nemáme žádnou zbraň, a tak se rozhlížíme kolem a hledáme alespoň nějaký kámen. Já zoufale odbíhám na jakousi hroudu opodál, za mnou slyším  varování : “Dívej se pod nohy!” (Jo, toto je místo jak stvořené pro hady), popadnu ten největší balvan, ale ne – je to jakási suť a drolí se mi to celé v ruce. Nakonec najdu jeden velký kámen a se supěním to táhnu k plotu, podávám manželovi a utíkám pryč. Klokan měl rychlou smrt. Kdoví jak dlouho by tu ještě ležel na pospas svému osudu a také liškám, psům či dravým ptákům. Majestátného orla jsme viděli kroužit po okolí o chvíli později.

Po této příhodě, oba špinaví a já uslzená, nasedáme do auta a jedeme zpět. Po příjezdu do kempu si oba dáváme pořádného panáka a navzájem se ujišťujeme, že jsme udělali dobrou věc.

Tato příhoda měla pak ještě pokračování doma, kdy  jsme zašli do obchodu se zbraněmi a koupili pušku, kterou s sebou budeme vozit na cesty, aby se podobná příhoda s kamenem už nemusela opakovat.