Australské Byron Bay - kapitola o surfování

Byron Bay je oblíbená prázdninová destinace na východním pobřeží, ne příliš daleko od Brisbane a Zlatého pobřeží. Je určitě na seznamu každého baťůžkáře a cestovatele, který navštíví Austrálii. Atmosféra městečka je mezinárodní, uvolněná, a tak trochu ve stylu hippies.

Na ulicích potkáte lidi všeho druhu a o víkendech je tu rušno až do ranních hodin.

Bary, kde hrají začínající kapely, diskotéky, obchody otevřené dlouho do noci, na ulicích pouliční umělci a taktéž všemožná individua. Žádná nuda. Mnoho baťůžkářů se po vyvedeném večeru rozhodne složit hlavu jen tak v autě na parkovišti u pláže, což se nevyplácí.

Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že výše pokuty, kterou člověk dostane za nepovolené kempování podél silnice, na odpočívadle nebo za nocování na parkovišti, a to nejen v Byron Bay, se velmi blíží ceně několika nocí v hotelu Hilton. A ukecat se to nijak nedá. Mám za to, že policie všechny možné i nemožné výmluvy  již slyšela a bohužel, nedá se nijak obměkčit.

Brzo ráno jsou pláže v Byron Bay povětšinou prázdné, narazíte jen na joggíny a v parku na sportující a běhající. V moři - tu a tam osamělý surfař, nebo snad je to delfín? Oblíbeným sportovním vyžitím je zde surfování, lekce jsou nabízeny na každém rohu.  

Já na to šla od lesa. Ve výprodeji jsem si koupila použité, ale zachovalé surfovací prkno. Pro začátečníky. Bylo obrovské, podle pravidla - čím větší profík, tím menší prkno. Já to budu zkoušet poprvé, takže jsem si pořídila maxiprkno. Vejdu se na ně s celou rodinou! Cestou z centra města na pláž se mi ovšem pěkno proneslo. Lidi mi na chodníku uvolňují cestu ve vlastním zájmu. Nevidím a neslyším, otáčet se nehodlám, to bych taky mohla prknem sejmout například frontu čekajících na zmrzlinu. Dofuním na pláž. Prkno si připevním ke kotníku, cítím se trochu jako vězeň s koulí na noze. Spěchám do vln. Čekám na vlnu, tak jako ti namakaní borci na propagačních videích, která promítají na obřích TV obrazovkách v místním baru. Jsem už půl dne ve vodě a nedaří se. Mám vykloubený kotník,  protože prkno si dělá co chce a já jsem k němu přivázaná.  Přijde velká vlna a surf odstartuje, až na to, že já hbitě nenaskočím. Jsem tudíž tažena skrz velké vlny hlava nehlava nohama napřed. Zmítám se pod vodou. Topím se. Vypiju nedobrovolně litry slané mořské vody a nos mám rozpláclý  jako ploskonosá opice  poté, co jsem dostala několikrát prknem přes obličej. Jsem odporně přesolená a promrzlá tak, že modrám.

Zdá se, že surfař-samouk ze mě nebude. Na zítřek si zaplatím lekci. Prý garantují, že se člověk na surfu postaví, a pokud náhodou ne, vrátí mu peníze.

Druhý den se opravdu při výcviku na surfovací prkno postavím, a tak trochu surfuju. Jde mi to výborně. Na suchu. Na pláži.

Ale co v moři? A ve velkých vlnách?  Dál od břehu? Nakonec to nebylo tak hrozné. Chce to jen tu správnou techniku, správnej grif, popostrčení surfu  pro větší švunk, správné načasování,  ovšem taktéž šikovného chlapa - opáleného a  hezky vytvarovaného instruktora, jehož svaly v neoprénu  krásně vyniknou.  Pak už to jde téměř samo, zvlástě když On vybere tu správnou vlnu akorát pro Mě a já se na ni položím a ona mě nese. Pak dřep na prkně, postavit se, jedu! Malý zázrak - vlna mě neslupne, ale veze.

Surfujeme jeden po druhém, je nás ve skupině málo, což je asi dobře, tím pádem člověk neleží na prkně a nečeká ve frontě, nýbrž je neustále na řadě, aniž by si alespoň trochu odpočinul. Blíží se večer, stíny se prodlužují, slunko se chystá za obzor a já jsem ještě stále ve vodě. Mám toho tak akorát.

Horší ale přijde až na druhý den - bolí mě všechno, také svaly, o kterých jsem nevěděla, že je mám. Při chůzi se tak divně kroutím, a když mi můj partner položí pod stolem nenápadně  ruku na stehno, vyletím bolestí a zařvu na něj: "To bolí!" Suma sumárum - po dvou dnech surfování je ze mě invalida. Ale až se zotavím, řeknu si, jo, stálo to za to. Příště zas.