Vyrostla jsem v paneláku. Pěstování vlastní zeleniny a chování domácích zvířat je mi naprosto cizí. Na zahradě (samozřejmě pouze okrasné) - si dovedu představit a akceptovat pouze psa a kočku, ale už nic, co kvoká, kejhá, mečí, bečí nebo dokonce chrochtá! Ať se na mě pro to nikdo nezlobí.
Krmit, uklízet, starat se, očkovat, odčervovat, v nouzi volat veterináře, pak zabít, oškubat, stáhnout, vykuchat, naložit, nakrájet, skladovat......?
Zvládám jakž takž domácnost a vaření, ale nikdo mě nepřinutí vařit pro prase, starat se o dobytek nebo krmit drůbež.
A teď mám souhlasit, a to nadšeně souhlasit s vlastní zabíjačkou mladé kravičky na své vlastní zahradě? No to je na mě moc. Navíc takové zvíře - vždyť to je masa! Co s takovým kvantem budeme dělat?
Vím zhruba, co obnáší zabíjačka u nás doma na Slovácku, a tak se tady do toho rozhodně naivně nehrnu s elánem! Představuje to totiž mnoho práce pro celou rodinu.
Chtě nechtě ale kývnu. Jsem násilně přesvědčena a udolána argumenty “pro”. Soused farmář navíc přislíbil vybrat protekční jalovičku – prý nějakou hezky šťavnatou!
Příští den ráno ji tady máme, krásná mladá kravička, netuší, chudák, že jí zbývá jen den života, je to pro mě doják. Nesu jí do ohrady kýbl vody, trávy má dost. No, takový je život, já vím, ale nebudu předstírat, že zabít živého tvora se mi nepříčí.
Jenže maso, které leží v supermarketu také pochází ze zabitých zvířat. Budu mít tedy lepší pocit , když je koupím tam, hezky zabalené a zatavené ve fólii? A to jen proto, že co oči nevidí, srdce nebolí?
Ne.
Navíc jsem přesvědčena, že způsob zabití tady na zahradě bude jistě o dost lepší, řekněme humánnější než na jatkách. Ale stejně, člověk bere zvířeti život, aby ho pak mohl sníst. Je to kruté. Nicméně toto filozofování nikam nevede, neboť vegetarián ze mě opravdu nebude.
Další den brzo ráno nastoupí dva řezníci a pomocník. Zvláště jednoho z nich nelze přehlédnout, váží snad dvě stě kilogramů, je to obrovský hromotluk. Budí respekt. Vytahuje z auta pušku. Vykulím oči. Malorážka CZ vyrobena v České zbrojovce v Uherském Brodě, ráž .17 HMR. Padám do mdlob . Hromotluk si ovšem myslí, že lady je přecitlivělá a že ta jatka psychicky nezvládá. Musím mu samozřejmě osvětlit, co je pravý důvod mého překvapení. Pocházím z České republiky (tak jako jeho puška – proto ten šok), a co více, z kraje, kde se tyto zbraně vyrábějí!
Kvituje to uznale a s obdivem: “ CZ, to je kvalita!”
Moje maličkost tím u něho hnedka stoupá v ceně. Navíc jen tak nadhodím, že vlastníme také několik takových ČESKÝCH zbraní! Aby věděl, s kým má tu čest!
Chlap tedy vezme malorážku z Uherského Brodu do ruky, zamíří, vystřelí a zvíře se kácí k zemi. Druhý řezník ihned vybíhá s nožem, prořízne hrdlo, krev prýští ven a vcucává se do země.
Vše se děje velmi rychle. Zvíře vyzdvihne do výše zvedák, pak je rozříznuto, vykucháno, vnitřnosti, které si neponecháme, jsou házeny na hromadu, ta se kvečeru zapálí. A bude uklizeno. Velké kusy masa jsou pověšeny do prostorné mobilní lednice na kolech, kde budou několik dní ležet, vlastně viset ladem.
Pak přijde tým řezníků zase a maso se, tak jak si řeknu, naporcuje, rozdělí, zabalí, popíše, a dá mně, která si je uložím do mrazáku. Navíc, vše co k tomu potřebují, si přivezou sami. Je to komfort. Nemusím se o nic starat. Mletého masa namelou tolik, kolik chci, stejně tak jako směsi na párky podle osvědčené jihomoravské receptury (což je pro australské řezníky něco nového a nezvyklého, tváří se na to tedy nedůvěřivě), kterou plní střívka.
Vše, co se nehodí do párků nebo do mletého masa, hází se do připravených koleček – to bude pro psa. Ten bude v sedmém nebi, kolečka plná různých masných dobrot - a jen pro něho!
Tento způsob zabíjačky se mi, musím uznat, zamlouvá.
Na konci dne je hotovo. Řezníci uklidí, sbalí své náčiní, záháknou svou lednici za auto a je to.
Můj mrazák je plný čerstvého masa. Bude trvat snad roky, než to sníme. To jsem si tehdy alespoň myslela. Jenže netrvalo to ani rok a naše mraznička kupodivu zela prázdnotou. Je tedy pouze otázkou času, kdy se výše zmíněné bude opakovat znovu a znovu a znovu.
