Australská domácí zabíjačka

Vyrostla jsem v paneláku.  Pěstování  vlastní  zeleniny a chování  domácích zvířat je mi naprosto cizí. Na zahradě  (samozřejmě pouze okrasné)  -  si dovedu představit  a akceptovat pouze  psa a kočku, ale už nic, co kvoká, kejhá, mečí, bečí nebo dokonce chrochtá! Ať se na mě pro to nikdo nezlobí.  

Krmit, uklízet, starat se, očkovat, odčervovat, v nouzi  volat veterináře, pak zabít, oškubat, stáhnout, vykuchat, naložit, nakrájet, skladovat......?

Zvládám  jakž takž domácnost a vaření, ale nikdo mě nepřinutí vařit pro prase, starat se o dobytek nebo krmit drůbež.

A teď mám souhlasit, a to nadšeně souhlasit s vlastní zabíjačkou  mladé kravičky na své vlastní zahradě?  No to je  na mě moc.  Navíc takové zvíře - vždyť to je masa! Co s takovým  kvantem  budeme dělat?

Vím zhruba, co obnáší zabíjačka u nás doma na Slovácku, a tak se tady do toho rozhodně naivně nehrnu s elánem! Představuje  to totiž  mnoho práce pro celou rodinu.

Chtě nechtě ale kývnu. Jsem násilně přesvědčena a udolána  argumenty “pro”. Soused farmář navíc přislíbil vybrat protekční  jalovičku – prý nějakou hezky šťavnatou! 

Příští den ráno ji tady máme, krásná mladá kravička, netuší, chudák, že jí zbývá  jen den života, je to pro mě doják.  Nesu jí do ohrady  kýbl vody, trávy má dost.  No, takový je život,  já vím, ale nebudu předstírat, že  zabít živého tvora  se mi  nepříčí.

Jenže  maso, které leží v supermarketu také pochází  ze zabitých zvířat. Budu mít tedy lepší pocit , když je koupím tam, hezky zabalené a zatavené ve fólii? A to jen proto, že co oči nevidí, srdce nebolí?

Ne.

Navíc jsem přesvědčena, že  způsob zabití tady na zahradě bude  jistě o dost lepší, řekněme humánnější než na jatkách. Ale stejně, člověk bere zvířeti život, aby ho pak mohl sníst. Je to kruté. Nicméně  toto filozofování  nikam nevede, neboť vegetarián ze mě opravdu nebude.

Další den brzo ráno nastoupí  dva řezníci a pomocník.  Zvláště jednoho  z nich nelze přehlédnout, váží snad  dvě stě kilogramů, je to obrovský  hromotluk.  Budí  respekt. Vytahuje z auta pušku. Vykulím oči. Malorážka CZ vyrobena v České zbrojovce v Uherském Brodě,  ráž .17 HMR. Padám do mdlob . Hromotluk si  ovšem myslí, že  lady je přecitlivělá  a že ta jatka  psychicky nezvládá. Musím mu samozřejmě  osvětlit, co je pravý důvod mého překvapení.  Pocházím z České republiky (tak jako jeho puška – proto ten šok), a co více,  z kraje, kde se tyto zbraně vyrábějí!

Kvituje to uznale a s obdivem: “ CZ, to je kvalita!”

Moje maličkost  tím u něho  hnedka stoupá v ceně.  Navíc jen tak nadhodím, že vlastníme  také několik takových ČESKÝCH  zbraní!  Aby  věděl, s kým má tu čest!

Chlap tedy vezme malorážku z Uherského Brodu do ruky, zamíří, vystřelí a zvíře se kácí k zemi. Druhý řezník  ihned vybíhá s nožem, prořízne hrdlo, krev prýští  ven a vcucává  se do země.

Vše se děje velmi rychle. Zvíře vyzdvihne do výše zvedák, pak je rozříznuto, vykucháno, vnitřnosti, které si neponecháme, jsou házeny na hromadu, ta se kvečeru zapálí. A bude uklizeno.  Velké kusy masa jsou pověšeny  do prostorné mobilní lednice na kolech, kde budou několik dní ležet, vlastně  viset  ladem.

Pak přijde tým řezníků  zase a maso se, tak jak si řeknu, naporcuje, rozdělí, zabalí, popíše,  a dá mně, která si je uložím do mrazáku. Navíc, vše co k tomu potřebují, si  přivezou  sami.   Je to komfort. Nemusím se o nic starat. Mletého  masa namelou tolik, kolik chci, stejně tak jako směsi na  párky podle osvědčené jihomoravské receptury (což je pro australské  řezníky  něco nového a nezvyklého, tváří se na to tedy nedůvěřivě), kterou  plní  střívka.

Vše, co se nehodí do párků  nebo do mletého masa, hází se  do připravených koleček – to bude pro psa. Ten bude v sedmém nebi, kolečka plná  různých masných dobrot - a jen pro něho!

Tento způsob zabíjačky se mi, musím uznat, zamlouvá.

Na konci dne je hotovo. Řezníci uklidí, sbalí své náčiní, záháknou svou lednici za auto a je to.

Můj mrazák je plný čerstvého masa. Bude trvat snad roky, než to sníme. To jsem si tehdy alespoň  myslela. Jenže netrvalo to ani rok a naše mraznička kupodivu zela prázdnotou. Je tedy pouze otázkou  času, kdy se výše zmíněné bude opakovat znovu a znovu a znovu.