Podle čínského kalendáře je rok 2013 Rokem hada. Je to skutečně tak. Ještě nikdy jsem nenatrefila na tolik hadů a o tolika hadech neslyšela nebo nečetla, jako tomu je letos. A to ještě nejsme u konce. Něco na tom čínském kalendáři asi je.
Na hada (jedovatého) tu a tam narazím, to ano. Ať už na silnici - to je had už většinou přejetý, anebo v přírodě, to někdy bývá zase až moc živý. Nepříjemné je setkání s hadem na vlastní zahradě nebo ještě hůř - na terase u domu. Ale s tím se dá pramálo dělat.
Do domu se hadi po schůdcích nevplazí a to je hlavní. Trávu kolem domu často kosíme a kolem keřů a květin vyžínáme. Vysoká tráva, hromady listí, haldy dřeva, vše, co leží dlouho v klidu a ladem a kde hada nelze snadno spatřit, to vše představuje potenciální nebezpečí. Hady ruší i vibrace, takže jim často pouštím kvalitní rockovou hudbu hezky na plné pecky.
I jedovatí hadi se tedy mimo jiné stali součástí mého bytí v Austrálii. A ač si na ně člověk asi nikdy nezvykne, musí jejich přítomnost přinejmenším akceptovat.
Naštěstí se s nimi nesetkávám příliš často. Ale ze zkušenosti vím, že za slunného a teplého jarního či podzimního dne se šance zvyšují. Hadi se rádi po chladnější noci hřejí na slunci, tak jako my všichni.
Ve většině případů se ale místní had bojí mě tak jako já jeho a odplazí se přede mnou pryč někam do houští.
Horší jsou hadi, které vyruším nečekaně, navíc ne příliš daleko od domu.
Jeden mě tuhle překvapil u popelnice. Vykukoval na mě zpoza kontejneru. Naštěstí se brzy odstěhoval.
A jeden velký byl nalezen i v garáži - dílně. Dveře jsou stále otevřené, takže se není čemu divit. Co však udivilo, byla délka a tloušťka tohoto hada. Nicméně se ho podařilo vylákat ven - a tam - holt nedá se - ukončit jeho život kulkou do hlavy. Byl tuze velký a nebezpečný . Tak už to tady chodí.
A pak jsou tu hadi, kteří skončí pod koly nebo vlastně noži traktorové sekačky na trávu. Většina se ovšem odplazí zavčas do bezpečí, protože je vystraší řev a vibrace stroje.
Tuhle jsem hada našla dokonce vedle své kanceláře. A to v kumbále, kam se vskoukal škvírou pode dveřmi. Hověl si k mému zděšení několi dní mezi smetáky a čisticími prostředky a nechtělo se mu ven. Říkala jsem si, že snad sežral nějakou myš a nemůže podlézt pode dveřmi zpět ven. Nechala jsem několik dní dveře otevřené v domnění, že odleze sám. Ale mu se to tam zamlouvalo. Byl tam dál. Měla jsme tedy s hadem problém. Až pak přišla dobrá duše Emily. To je paní, která se jen tak něčeho nezalekne a s hady má zkušenosti. Vzala velký igelitový pytel na odpadky, opatřila špagátem, hada do pytle nalákala a pak šup s ním v pytli na provázku hezky ven na svobodu. Škvíru pode dveřmi jsme poté dobře utěsnili.
Neuplynul ani týden a Emily našla podobného hada u sebe v domě. Podle všeho vlezl nejdřív do garáže a odtud se dostal dále do domku. Stejný trik s pytlem, tentokrát vlastně s povlakem na polštář se osvědčil i teď. Ještě že had prý nebyl nijak velký a těžký a sama ženská ho tak mohla unést.
A s hady měli patálii i jinde. Moje sousedka ráda zahrádkaří. Ale co se jí tuhle nestalo? Jak tak pleje na záhonu, narazí na hada. Ten byl dosti blízko, a tak se bála zvednout nebo dělat jiné prudké pohyby. Podařilo se jí ale upozornit manžela, což bylo její veliké štěstí. Muž nelenil, běžel si domů pro pušku a milého hada, který byl evidentně ve špatnou dobu na špatném místě, před zraky své ženy zastřelil. Tato historka se dokonce dostala i do místních novin.
Jednou jsem dokonce dostala hada darem. Ve sklenici. Malého hádka, byl chycen a usmrcen kočkou. Hrdá majitelka kočky si myslela kdo ví proč, že budu nad takovým nevšedním dárkem jásat. Opak byl pravdou.
A pak tu jsou hadi, o kterých referovala média.
- Ve městě ne příliš daleko (na australské poměry) od města, kde bydlím, se stalo toto. Jedna mladá paní našla v ložnici uprostřed noci hada - bezmála dvoumetrovou krajtu - několikrát omotanou okolo paže své dvouleté holčičky, která pokojně spala. Maminku vlastně vzbudilo syčení její kočky, která v tu noc taktéž nocovala v domě. Paní reagovala na tu hrůzu pohotově, hada drapla za hlavu a snažila se ho odmotat. Ten se podle všeho cítil ohrožen a holčičku následně několikrát kousnul. Story má ale happy end. Krajta je nejedovatá, tato byla poté v domě chycena a vypuštěna zpět do přírody profesionálem "na hady". Rány po ukousnutí byly ošetřeny v nemocnici a z maminky i dcery se staly přes noc téměř mediální hvězdy.
- Posádka i pasažéři letadla , které směřovalo z města na severu Austrálie /Cairns/ na Papuu Novou Guineu měli po dobu letu o zábavu postaráno. Ne že by letecká společnost nabízela kdovíjaký vzrušující televizní program, ale o nevšední zážitek se postarala asi třímetrová krajta na křídle letadla.
Chudák had. Našel si prima úkryt, tedy určitě alespoň do té doby, než letadlo vzlétlo. Nejen silný vítr a venkovní teplota kolem -12 stupňů celsia udělaly s hadem své. Ten svůj první let bohužel nepřežil.
- A do třetice jsou tu hadi na kapotách aut. Nedávné deště a velká voda v Queenslandu přinesly mimo jiné několik zajímavých setkání s plazy. Hadi, jak víme, nejsou ryby a před vodou a mokrem se snaží utéct a najít útočiště "na vyšších místech", auta nevyjímaje. Je více důvodů, proč se rozhodně nedoporučuje projíždět velkou vodou nebo riskovat překročení rozvodněných potoků a řek. I jedovatí hadi jsou jedním z nich.
Aby byl můj přehled historek úplný, nemohu opomenout ještě jednoho hada. Vyskytuje se velmi často, vlastně téměř denně! Má zelenou nebo černou barvu, skrývá se v trávě, popřípadě se líně povaluje v záhonech. Není jedovatý, i tak ale dokáže roztržitého člověka pořádně vylekat. Říká se mu Had zahradní, hovorově prostě zahradní hadice!
