Austrálie. Rok hada

Podle čínského kalendáře je rok 2013  Rokem hada. Je to skutečně tak. Ještě nikdy jsem nenatrefila na tolik hadů a o tolika hadech neslyšela nebo nečetla, jako tomu je letos. A to ještě nejsme u konce. Něco na tom čínském  kalendáři  asi je.

Na hada  (jedovatého)  tu a tam narazím, to ano. Ať  už na silnici - to je had už většinou přejetý, anebo v přírodě, to někdy bývá zase až moc živý. Nepříjemné je setkání s hadem na vlastní zahradě nebo ještě hůř - na terase u domu. Ale s tím se dá pramálo  dělat.

Do domu se hadi  po schůdcích nevplazí  a to je hlavní. Trávu kolem domu často kosíme a kolem keřů a květin vyžínáme. Vysoká tráva, hromady listí, haldy dřeva, vše, co leží dlouho v klidu a ladem a kde hada nelze snadno spatřit, to vše představuje potenciální nebezpečí. Hady ruší i vibrace, takže jim často pouštím kvalitní rockovou hudbu hezky na plné pecky.

 I jedovatí hadi se tedy mimo jiné stali součástí mého bytí v Austrálii. A ač si na ně člověk asi nikdy nezvykne, musí jejich přítomnost přinejmenším akceptovat.

Naštěstí se s nimi nesetkávám příliš často. Ale ze zkušenosti vím, že za slunného a teplého jarního či podzimního dne  se šance  zvyšují. Hadi se rádi po chladnější noci  hřejí na slunci, tak jako my všichni.

Ve většině případů se ale místní  had bojí mě tak jako já jeho a  odplazí  se  přede mnou   pryč  někam do houští.

Horší jsou hadi, které vyruším  nečekaně, navíc ne příliš daleko od domu.

Jeden  mě  tuhle překvapil u popelnice. Vykukoval na mě zpoza kontejneru.    Naštěstí se brzy odstěhoval.

A jeden velký byl nalezen i  v garáži - dílně. Dveře jsou stále otevřené, takže se není čemu divit. Co však udivilo, byla délka a tloušťka tohoto hada. Nicméně se ho podařilo  vylákat ven - a tam - holt nedá se - ukončit jeho život  kulkou do hlavy. Byl tuze velký a nebezpečný . Tak už to tady chodí.

A pak jsou tu hadi, kteří skončí pod koly nebo vlastně noži traktorové sekačky na trávu. Většina se ovšem  odplazí zavčas do bezpečí, protože je vystraší řev  a vibrace stroje.

Tuhle jsem hada našla dokonce vedle své kanceláře. A to v  kumbále, kam se vskoukal škvírou pode dveřmi. Hověl  si  k mému zděšení několi dní mezi smetáky a čisticími prostředky a nechtělo se mu ven. Říkala jsem si, že  snad sežral nějakou myš a nemůže podlézt pode dveřmi zpět ven. Nechala jsem několik dní dveře otevřené v domnění, že  odleze sám. Ale mu se to tam zamlouvalo. Byl tam dál. Měla jsme tedy s hadem problém. Až  pak přišla dobrá duše Emily. To je paní, která se jen tak něčeho nezalekne a s hady má zkušenosti. Vzala velký igelitový  pytel na odpadky, opatřila špagátem,  hada do pytle nalákala a pak šup s ním v pytli na provázku hezky ven na svobodu. Škvíru pode dveřmi jsme poté dobře utěsnili.

Neuplynul ani týden a Emily našla podobného hada u sebe v domě. Podle všeho vlezl nejdřív do garáže a odtud se dostal  dále do domku. Stejný trik s pytlem, tentokrát vlastně s povlakem na polštář se osvědčil i teď. Ještě že had prý  nebyl nijak velký a těžký a sama ženská ho tak mohla unést.

A s hady měli patálii i  jinde. Moje  sousedka ráda zahrádkaří. Ale co se jí tuhle nestalo? Jak tak pleje na záhonu, narazí na hada. Ten  byl dosti blízko, a tak se bála zvednout nebo dělat jiné  prudké pohyby. Podařilo se jí ale upozornit manžela, což bylo její veliké štěstí. Muž nelenil, běžel si domů pro pušku a milého hada, který byl evidentně ve špatnou dobu na špatném místě, před zraky své ženy zastřelil. Tato historka se dokonce dostala i do místních novin. 

Jednou  jsem dokonce dostala hada darem. Ve sklenici. Malého hádka, byl chycen a usmrcen kočkou. Hrdá majitelka kočky si myslela kdo ví   proč, že budu nad takovým nevšedním dárkem  jásat. Opak byl pravdou.

A pak tu jsou hadi, o kterých referovala média.

- Ve městě  ne příliš daleko (na australské poměry) od města, kde bydlím, se stalo toto. Jedna mladá paní  našla v ložnici uprostřed noci hada - bezmála  dvoumetrovou krajtu -  několikrát  omotanou okolo paže své dvouleté holčičky, která pokojně spala.  Maminku vlastně vzbudilo syčení její kočky, která v tu noc taktéž nocovala  v domě. Paní reagovala na tu hrůzu pohotově, hada drapla za hlavu a snažila se ho odmotat. Ten se podle všeho cítil ohrožen a holčičku následně několikrát kousnul. Story má ale happy end. Krajta je nejedovatá, tato byla poté v domě chycena a  vypuštěna zpět do přírody profesionálem "na hady". Rány po ukousnutí byly ošetřeny v nemocnici a z maminky i dcery se staly přes noc téměř mediální hvězdy.

- Posádka i pasažéři letadla , které směřovalo z města na severu Austrálie /Cairns/ na Papuu Novou Guineu měli po  dobu letu o zábavu postaráno. Ne že by letecká společnost nabízela kdovíjaký vzrušující televizní program, ale o nevšední zážitek se postarala asi  třímetrová krajta na křídle letadla.

Chudák had. Našel si prima úkryt, tedy  určitě alespoň do té doby, než letadlo vzlétlo. Nejen silný vítr a venkovní teplota kolem -12 stupňů celsia udělaly s hadem své. Ten svůj první let bohužel nepřežil.

- A do třetice jsou tu hadi na kapotách aut. Nedávné deště a velká voda v Queenslandu přinesly  mimo jiné   několik zajímavých setkání s plazy. Hadi, jak víme, nejsou ryby a před vodou a mokrem se snaží utéct a najít útočiště "na vyšších místech", auta nevyjímaje. Je více důvodů, proč se  rozhodně nedoporučuje  projíždět velkou vodou nebo riskovat překročení rozvodněných potoků a řek. I jedovatí  hadi jsou jedním z nich.

Aby byl můj přehled historek  úplný, nemohu opomenout ještě jednoho hada. Vyskytuje se velmi často, vlastně téměř denně! Má zelenou nebo černou barvu, skrývá se v trávě, popřípadě se líně povaluje v záhonech.  Není jedovatý, i tak ale dokáže roztržitého člověka pořádně vylekat. Říká se mu Had zahradní, hovorově prostě zahradní  hadice!