Austrálie - Bribie island = ostrov Bribie - druhý díl

Jak jsem řídila v písku. Jízda v teréňáku v přírodě mě docela baví. A více si to užívám jako řidič, ne jako spolujezdec. Spolujezdec se musí  stále něčeho držet, ale ono moc není čeho. Některé jámy a výmoly jsou nevyzpytatelné, takže hlavou tluču o strop auta nebo se všelijak v aute mlátím ze strany na stranu. Zvykla jsme si mít pás i v neobydlených částech , neboť alespoň něco mě drží při zemi – a neskáču  až tak moc. Řidič naopak se drží volantu, a také lépe ví, co očekávat.

Jeli jsme tedy po Bribie islandu - písečném ostrově - a já střídala manžela za volantem. Vystřídali jsme se na rovince. Jedu v prostředku písečné cesty, je to jako bych projížděla pískovištěm. Tu a tam jedu i vpravo, podle toho, kde je to schůdnější. Pokud jde dobře vidět a neblíží se nějaké auto, mohu si to kalit klidně v protisměru. Jedu většinou na trojku, když je přede mnou větší rovný kus, přeřadím i na čtverku.

Projíždíme krásným lesem, jsme tu docela sami, jen tu a tam potkáváme nějaké další auto. Naším cílem je pláž. Po asi 20 km opravdu les ustupuje a my se ocitáme na dlouhé pláži, kde témeř nikdo není. Vjedu  na pláž a směřuji k moři. Pojedu podél moře – ne příliš blízko – slaná voda autu nesvědčí, ale ani moc daleko, to je písek hluboký. Dostali jsme letáček s časy přílivu a odlivu, na to musíme dávat pozor, ať neutopíme auto, z pláže není úniku, duny jsou příliš vysoké. Je to nádhera, vítr ochlazuje horký vzduch, Tichý oceán oblévá pobřeží  svými dvoumetrovými vlnami. Cítím se jako řidič tiráku a po čase už mě bolí svaly v ramenou. “Má to auto posilovač řízení?” ptám se pochybovačně, prý ano, má. Tak jo, ještě chvíli to vydržím. Auto si samo  vybírá trasu v už vyjetých kolejích, pokud chci poopravit směr,  musim točit  volantem velmi opatně a citlivě. Jak to přeženu, auto začíná vanglovat  zleva doprava, jako kdyby byl za volantem opilec. Písek postupně velmi houstne, nohu mám až na podlaze, musím podřadit, ale i tak se autu nechce. Říkám muži: “už nemůžu, převzi si to.”  “Tak jo,” povídá, “zastav.”  Zmáčknu tedy brzdový pedál, zabrzdím a stojím. Ale teď slyším : “Co děláš? Proč brzdíš?” “To je otázka, sám jsi mi říkal, ať zastavím. “ “No ano – ale nemáš brzit.”  No tedy – nevím jak tu, ale u nás v ČR my normálně brzdíme, když chceme zastavit.  “Ne, nemáš brzdit, teď  ses sama zahrabala!”  “No teda díky za informaci! A to jsi mi to nemohl říct dřív? Teď jsem zahrabaná!”

Dopředu nemůžu,to by bylo ještě horší,  takže zpátečku a pomalinku z jámy ven. Povedlo se, teď tedy honem dopředu – ale musím se vyhnout své vlastní jámě! Plnou parou vpřed a pokračujeme. Jedu dál, přede mnou ale trčí z písku jakási větev nebo kůl, manžel se mi začíná plést do řízení, tahá za volant – “Hlavně se vyhni  té větvi,” a jak se pereme o ten volant, tak akorát na tu nešťastnou větev najedu! A že byla docela velká a ostrá! Stojím okamžitě a bojím se, že jsem píchla  obě kola najednou o ten blbý kůl. To by byl malér. Manžel se rozčiluje.” Víš co, už si to kormidluj sám, než něco způsobím!” Muž tedy  převezme  volant a jedeme dál. Jedinou starostí je nyní pouze stoupající moře – příliv – a ucházející pneumatiky. Ale jinak je tu krásně!