Austrálie - aneb jaké je to na moři?

Před několika lety jsme v Noosa Heads, přímořském letovisku, kempovali  s naší loďkou. Licence pro řízení lodě byla ještě “mokrá”, ale mé nadšení brázdit mořské vody na mé vlastní lodi, tedy spíše loďce, nebralo konce. Mít štempl a papír je jedna věc, ale vědět, co v praxi znamená plavit se na moři, je přece jen něco úplně jiného.

A já byla v tomto naprostý zelenáč, navíc suchozemec pocházející ze středu Evropy. Celý původní nápad spočíval v tom, že na  lodi budeme i spát. Vpředu jsme totiž měli  relativně velkou kabinu, kde se dala na noc vytvořit postel. Človek má ale někdy velké oči, prostor na spaní se ukázal pro dva lidi  docela mrňavý a neustálé houpání malé lodě nedalo zamhouřit oka.

Koupili jsme si tedy levný stan a ubytovali se v jednom přeplněném kempu u zálivu. Kapitánské ostruhy jsem si měla vysloužit  během několika dalších dní. Z televize jsem navíc znala pojmy jako pravobok, levobok a pak ještě pokřik:  Muž přes palubu! 

Ale věci  nešly tak hladce.

Zatímco  na silnici se jezdí vlevo,  na vodních cestách je to vpravo.  Na tom není nic tak těžkého. Horší je, že se člověk musí naučit ovládat různé značky zvláštních  tvarů a barev trčící z vody, různobarevné  bóje, majáky, červené a zelené trojúhelníky vyznačující cestu a jiná překvapení. Aby se v tom člověk vyznal!  Pokud je na vodě lodí málo a námořník - začátečník je více méně osamocen, je to v pohodě, horší je, když je velký provoz, asi  jako na rušné silnici nebo křižovatce někde ve velkoměstě, se spoustou všelijakých  plavidel, lodí, houseboatů a vyhlídkových parníků, kterým se musí nějak vyhnout. 

Mimo jiné  jsou tu koupající se děti, lyžaři na vodních lyžích a podobná individua, na které se musí dávat pozor.  Lyžař, pokud lyžuje, se dá včas  dobře zpozorovat, ale pokud spadne do vody, je docela obtížné si ho všimnout. Podle pravidel má lyžař trčící ve vodě a čekající, až se pro něho loď vrátí, vztyčit do vzduchu paži, aby ho ostatní lodě viděly!

Kapitolou samou o sobě je tzv. barbecue ponton, tedy taková bouda, která se pohupuje a pohybuje po vodě hlemýždím tempem a slouží především k zábavě, jak napovídá už sám název. Tyto pontony si může pronajmout  každý -i bez námořní licence - proto limitovaná rychlost motoru. V praxi to vypadá asi takto: skupina lidí naloží ponton masem určeným ke grilování a chlazenými nápoji  tak, že sotva pluje. Na lodi je k dispozici gril, a tak se po chvíli hlavní náplní stává  grilování a konzumace (alkoholických) nápojů.  Tyto "party" pontony se motají bezhlavě a bezstarostně všude možně a jeden má kolikrát plné ruce práce, aby do jednoho takového nenajel a nestal se tak nezvaným účastníkem grilovací party.

Přes řeku jezdil v pravidelných intervalech trajekt, který ale fungoval na bázi káblů. Musela jsem si tedy vždy načasovat pravý okamžik, až projel kolem, a pak projet  skrz, neboť  to  jeho ocelová lana  byla právě  nejhlouběji. Takové  triky v učebnici nebyly.

Taktéž ukotvení  lodě se neobejde bez problémů. Přes noc jsme loď jako všichni ostatní nechávali u pláže. Někteří však šli během večera své lodě  přeparkovat. Nebyli tudíž ráno překvapeni tak jako my, že loď byla na míle daleko kdesi uprostřed moře a my k ní museli doplavat! Na druhý den jsme tedy byli chytřejší a loďku ukotvili na pláži. Ale ouha, další ráno byl odliv, a tak  loď  trčela chudinka nakloněná  na mělčině uprostřed pouště jako opuštěný  koráb. Museli jsme počkat půl dne, až moře stoupne, a pak ji za pomoci několika lidských sil odšoupat zpět do moře. 

     Když se loď spouští na vodu z přívěsného vozíku, který se tahá za autem, většinou jedna osoba řídí auto a druhá  je spouštěna s lodí na vodu, a pak  někde poblíž  břehu čeká na řidiče auta, až zaparkuje  a pak se nalodí. Poněvadž manévrování a couvání s přívěsem mi dělá potíže, vybrala jsem si funkci  kapitána, který bude manévrovat  s lodí a čekat na ”parťáka”. Bohužel, jednou mě strhnul proud, odplula jsem do neznámých vod a vracela se poněkud obtížně a zdlouhavě na určené místo. Partner už to vzdal a čekal na mě v nedaleké hospodě.  Jindy jsem najela na mělčinu a zůstala tam trčet, čímž jsem neplánovaně přispěla k obveselení místních rybářů netečně klimbajících na břehu.  Jindy jsem poslušně cirkulovala kolem, ale zapomněla jsem, že jsem nevytáhla kotvu a pocuchala tak poněkud mořské dno.

Po několika takových drobných příhodách jsem se odvážila vydat se do rezidenční oblasti, do kanálů a kanálků, obhlídnout vily a nadstandartní sídla, která lze vlastně pořádně  vidět pouze od vody. Obdivuju haciendy a lodě, které člověk vídá v amerických filmech. Na kůlech pelikáni, tu a tam rybář, australská smetánka křižující kanály sem a tam  na jachtách......

"Bacha, je před tebou most"!

"No co by nebyl, jsme na vodě, ......" ..... praskavý zvuk a lámající se anténa, která mi spadla na hlavu, mě vrátila do reálu. Poté se odporoučely udice. Nedlouho na to následovala sprcha nadávek, která se taktéž snesla  na mou hlavu!

Příliš pozdě na dlouhé úvahy, most byl relativně nízko, zato naše anténa a nové drahé  udice  proklatě vysoko. No co na to říct. Sorry?

Vydat se s loďkou na širé moře, tedy opustit klidné vody zálivu, zákoutí kanálů, jezer a řek, je další dobrodružství. Než se  dostaneme  na otevřené moře, musíme se dostat přes vlny, které se lámou nedaleko pobřeží. Tento úsek je vždy ošemetný a riskantní. Tento byl o to víc, že vodní kanál byl velmi úzký a kolem mělčina. Museli jsme se tedy strefit do nevelké průliny. No což, na všechno je dneska technika, od čeho máme takzvaný "hloubkoměr". Je pravda, ze jsme se vyptávali místních a dokonce i pobrežní stráže na tipy a rady, ale nikdo s ničím pronikavým nepřišel. Jenom samá varování, abychom byli opatrní.  Byli jsme v tom sami.  Rozhodli jsme se to risknout.  V momentě, kdy jsme se blížili k vlnám a onomu průlivu, jsme rádiem informovali pobřežní hlídku. Akorát, že naše loďka neměla žádné oficiální jméno, říkala jsem jí Červená Karkulka pro její barvu, ale který pobřežní australský  strážce by ocenil  tento hezký  český název. Vůbec by nerozuměl, co do rádia vlastně chci sdělit, navíc v jakémsi nepochopitelném jazyce! Popis nakonec stačil, měla jsem dobrý pocit, že když ztroskotáme a loď se pod silou vln roztříští , začnou nás záchranáři hnedka hledat a najdou nás snad dříve než žraloci. Přes vlny jsme přeskákali  ve velké rychlosti a celá loď se třepala, jako by se měla každou chvíli rozpůlit! Ale ocitnout se na volném moři stálo teda za to. Byl to neopakovatelný pocit. Hlavně v tom, že jsem se cítila jako mravenec, a naše loďka, která na silnici budila dojem relativně velké a bytelné lodě, působila v těch rozlehlých vodách jako lepší necky. Hloubkoměr ukazoval  pro mě děsivé hloubky, 30, 40, 70 metrů. Koukala jsem neveřícně do těch tmavých vod, snažíc se představit si ve skutečnosti hloubku té hloubky a rozeznaznat nějaký mořský život. Vzala jsem udici, navlékla návnadu a poprvé nahodila, proto jsme přece tady. Ryby jsou  na širém moři rozměrné, a tak jsem se  začala obávat, co bude, až se mi jedna taková nějaká veliká těžká dravá ryba chytí na háček, začne tahat za udici a já ji budu muset pokořit a vytáhnout z hlubiny moře  na palubu! I tak je na zádi už jaksi těsno s tím vším náčiním, jak se snažím nevypíchnout partnerovi oko. "Chceš drink"? zeptá se mě náhle. Houpe to jak v houpací síti, snažím se držet stabilitu a nepolít si tričko.

Odpoledne se chýlí ke konci a já nemám ani velkou ani dravou rybu, prostě nic. A to nás čeká opět  vzrušující  návrat přes nebezpečné vlny do ústí zálivu. Podmínky se změnily, moře bude ustupovat, průlinka se stává každou minutu mělčí a tenčí, musíme se vrátit. Cesta zpět je prý ještě nebezpečnější než cesta na otevřené moře.  Vracející se loď nesmí jet rychlostí ani o moc větší než jsou vlny, ale ani pomalejší. Prostě to musí být tak akorát. Nemám obavy, do GPS jsme uložili trasu - tak jak jsme překročili, tak se stejnou cestou i vrátíme. Bohužel technika je prima, když funguje. Ale proč právě v ten okamžik, kdy ji člověk nejvíc potřebuje, vypne, a to  z neznámého důvodu! Jen tak?!  Musí to být jeden z Murphyho zákonů. Nutno poznamenat, že jsme skutečně zažili krušnou chvilku a začali panikařit, když v osudný moment hloubkoměr prostě vypnul a my byli necháni  na pospas, no odhadu. Jak ovšem člověk může odhadnout v rychlosti a ve velkých vlnách, které se valí jedna přes druhou k pobřeží, hloubku, to nevím. Měli jsme asi štěstí.  Zpocená a chvějícím se hlasem hlásím pobřežní hlídce, že jsme O.K.

 "Well done"! zachlaptí z rádia.

Uf!

K  večeři je grilované maso. Všude kolem voní ryby, my máme steak.

Kdo umí, umí.

Byla to dovolená, na kterou se nezapomíná. O Červenou Karkulku jsme přišli při loňských záplavách, bylo mi z toho smutno.