Co všechno nás bolí.

Lidská bolest je prakticky neprozkoumaný fenomén, který byl a bude předmětem bádání a studií.

Když si dítě rozbije koleno, začne většinou plakat s první kapkou krve.Když se promiňte mi ten výraz, vyflákáme na kole, bolí nás celý člověk.Když se ozve opotřebovaný organismus,  projeví se to bolestí zad a kloubů.Když těžce onemocníme a projevem nemoci jsou bolesti, v tomto, ale i ve všech ostatních případech se nám dostává ubezpečení okolí, že naši bolest vnímá a věří nám, protože odřená kůže přece bolí, a pád na kole! Je div, že jsme se nezabili.Bolesti zad? Koho dnes nebolí záda.   Ale co duše? Dokáže někdo specifikovat a pochopit, jak bolí duše? Asi každý, kdo si prožil nějaké zklamání, rozchod nebo ztrátu, jakéhokoli druhu. Nikdy jsem nechápala výraz: „ Zasáhlo jej to tak, až jej BOLELO SRDCE.“ A přece je to možné.Teprve až si člověk sáhne na dno svých citových hranic, teprve až pozná skutečný žal, pak opravdu srdce fyzicky bolí. Je to neuvěřitelné, ale fakt, že psychika dokáže člověka dohnat do takového stavu, že pociťuje bolest srdce, pak si  většinou uvědomí, jak moc  byl zraněn, jak moc je opuštěn a jak moc prožívá něčí ztrátu. Dá se takovému stavu zabránit? Jen těžko.To bychom se nesměli opouštět a  navzájem se zraňovat.Ale jsme lidé a máme výsadu citu a bolest srdce k němu patři. Důležité je, abychom vnímali nejen své vlastní bolesti, ale i bolesti těch druhých.Nevím z jakého důvodu, si myslíme, že právě  naše , je  největší a nejotřesnější a nikdo na tom nemůže být hůř.Ale když se zamyslíme nad vlastním problémem a porovnáme jej třeba s matkou, která právě přišla o své dítě, co je pak horší?Která ta bolest váží více? Já osobně bych nechtěla být v kůži těch matek a tak si říkám, že moje bolesti jsou malicherné a tedy nedůležité.Ale je tomu skutečně tak?