Byla jsem v rajských zahradách.

  Kdysi dávno, když se mi narodil nejmladší syn, dnes je mu sedmnáct( jak ten čas letí ), se stalo, že jsem dostala poporodní hluboký zánět žil a krevní sraženina mi ucpala přítok krve do levé nohy. Kdo to nezná na vysvětlenou. To vám nateče noha, je celá rudá a horká a docela to bolí. Rizika která z toho vyplývají jsou dost nepříjemná. Jedno z nich je ztráta života a to je jak uznáte dost hloupá příčina, zvláště když máte tři děti.

Můj obvodní lékař mi napsal léky na odvodnění a jak jsem tehdy netušila, mohl mě tím zabít. Jednou jsem to už nemohla vydržet, tak jsem na něj tlačila, až se tedy uráčil mě poslat na vyšetření. Lékař, který mě viděl spráskl ruce a chtěl mě okamžitě poslat do nemocnice.

Tvrdě jsem odmítala, ale můj vzdor povolil v tom okamžiku, když mi řekl:

„ Jestli chcete mít z dětí sirotky, tak si klidně seďte doma! "

To mě jak uznáte polekalo, ale dovolil  mi abych si doma zařídila vše potřebné a nejpozději ráno nastoupila do nemocnice. Myslela jsem, že mi to urve srdce. Ženy si dovedou představit, jak jsem se cítila, když jsem musela odejít od pětitýdenního drobečka. Zánětem jsem ztratila mateřské mléko a tak jsem byla alespoň ušetřena odstříkávání a bolesti prsou.

Po návratu z nemocnice, mě převedli z infuzí na léky, jejich užívání bylo dost složité a musela jsem si je přesně dávkovat a hlavně je nezapomenout vzít. Jednou večer, když už jsem byla  uložena ke spánku, uvědomila jsem si, že jsem si lék neužila. Vzhledem k tomu, že od hospitalizace uběhla už značná doba, říkala jsem si, že to snad nebude vadit.

Té noci se mi zdál sen.

Nějaká neznámá síla mě táhla tunelem ke světlu. Zní to jako fantasmagorie, ale skutečně se mi to zdálo. Moje cesta vedla k cihlové zdi, kde byla stará kovová vrátka. Nebylo přes ně vidět, ale  aniž bych je otevřela, ocitla jsem se najednou na druhé straně.

Pohled, který se přede mnou otevřel byl nevídaný. Dívala jsem se do nádherné zahrady, plné kytek.Hned jsem věděla, že to není obyčejná zahrada, protože barvy, které se tam zjevovaly, nemohly být z tohoto světa. Jejich odstíny a variace květin, byly neuvěřitelné. V dálce jsem zaslechla zvony a pocit absolutního klidu, který mě obestřel, byl neskutečný. Najednou jsem se přestala trápit tím, co bude s dětmi, když se už nikdy nevrátím, protože jsem věděla, že jim budu i tak nablízku a proto je mohu klidně zanechat na druhé straně. Uvolnění, klid a víra, že tak to vypadá po smrti, a že tedy musím být mrtvá, mě nijak nezaskočila. Chtěla jsem udělat krok do zahrady a rozběhnout se, ale najednou jsem pod nohama nic necítila a nějaká síla mě táhla ven a zpět do tunelu.

Probudila jsem se a byla jsem neskutečně naštvaná, že mě tam nenechali. Zlobila jsem se, protože jsem tam chtěla zůstat. I za tu cenu, že bych měla stát u zdi a zahradu jen pozorovat. I za cenu, že bych na tomto světě zanechala své tři děti.

Od té doby se nebojím smrti. Prosím, aby nepřišla moc brzy, ale zároveň se těším, až přijde můj čas.Snažím se žít tak, abych se mohla jednou do těchto zahrad vrátit.