Albert měl pravdu.

  O nás o lidech se říká, že jakmile začneme vzpomínat na minulost, blížíme se mílovými kroky k senilitě.

Nevím, jestli je to pravda, ale v každém případě mám mnoho vzpomínek, které se derou na povrch.Některá je pěkná, jiná méně, ale jsou moje a tak se s některými chci podělit.

Když jsem byla malá holka, tak už začínal jeden můj článek, řeknete si.

 Ale když jsem byla malá holka, často jsem pozorovala svou matku, jak se líčí a jak ona sama říkala, nahazuje břízolit.Tato poznámka ve mně zůstala a musím se  přiznat, že ji často používám.

Jako malému dítěti mi to přišlo zajímavé, jak se z mé maminky postupně stává cizí žena.Zvykla jsem si a tento rituál jsem po čase přestala vnímat.V pubertě mi to přišlo nepochopitelně povrchní a byla jsem přesvědčena, že já nikdy...

Jenže jak se rok s rokem sešel, nasbírala jsem nějakou tu vrásku, kvalita pleti se zhoršovala. Musela jsem, donucena okolnostmi a ve snaze chránit svět před příšerami, přistoupit k tomu, že já sama...

Vybavovala jsem si maminku, jak seděla v kuchyni u stolu a pečlivě si nanášela make-up a zapudrovávala.

Moje první pokusy dopadly katastrofálně.Dívala jsem se do tváře voskové figuríně, která neměla se mnou samotnou nic společného.A tak jsem se začala učit vybírat správné značky kosmetiky.

Dá se tedy říci, že dnes už to zvládám bez problému a dokonce je poznat kdo jsem.Stále si myslím, že důležitější je co má člověk v hlavě a v srdci, ale přesto jsem ráda, když mi někdo řekne, že mi sluší.Být člověkem o kterém se říká, že má pod čepicí je pěkné, ale když se na to nedá koukat, je vám to platné, jako mrtvému zimník.

A tak každé ráno než vyjdu na ulici, balzamuji svůj obličej a doufám, že vrásky které se bohužel množí, zakryji umě vrstvičkou líčidel a hlavně sázím na smysl pro humor a benevolenci okolí.

Musím přiznat, ač neznaje zákon relativity, že Albert měl pravdu.